Rozhovor o tlaku na nás matky (nejen) v době covidové

Na konci roku se na mě obrátila redaktorka časopisu Glanc, Dominika Rýparová s tím, že píše článek o tom, proč nás péče o vlastní potomky stresuje, jakmile je čistě na nás rodičích (a ve většině případů z velké části na nás matkách). Prosila mě o vyjádření k několika jejím otázkám.

Musím říct, že se mi její otázky velmi líbily. Taky mě bavilo na ně odpovídat. Níže vám proto s laskavým svolením Dominiky, přepisuji část našeho „rozhovoru“ na dálku. Věřím, že vám bude podporou a pohlazením na duši nejen v této (snad už konečně končící) době covidové.

1. Kde se vzalo přesvědčení, že péče o děti je záležitostí výhradně matky? Myslím, že se aktuálně mluví hodně o tom, že děti dříve vychovávala širší rodina, sousedé, celá vesnice, zatímco dnes si musíme obhajovat i to, že jde dítě do školky ve 2 místo ve 3 letech…

To je otázka spíše na nějakého sociologa než na mě.. :) Nicméně můžu připojit svůj názor. Ženám byla od pradávna přisuzována role pečovatelek o rodinný krb. Je to dáno predispozicemi ženské energie. Chování nás žen řídí zejména hormon oxytocin, o kterém se dá říci, že je hormonem společenskosti a komunikace (na rozdíl od testosteronu, jímž jsou ovládáni primárně muži, kterým pomáhá v koncentraci a výkonu). Že je péče o děti záležitostí VÝHRADNĚ matky se podle mě odvinulo od společenského vývoje, kdy se v první polovině minulého století začala společnost atomizovat a základní jednotkou se stala rodina, kterou tvoří žena a muž.

2. Z vaší zkušenosti, dokážete odhadnout, jaký je poměr žen, které jsou v péči o děti a rodinu jako ryba ve vodě, a těch, které se cítí izolované, vyčerpané, méněcenné?

Žen, které se plně realizují péčí o děti a pohybují se v ní jako ryba ve vodě znám ze svého okolí celkem málo. A ve své terapeutické praxi se s nimi nesetkávám téměř vůbec. Ale tam je to pochopitelně, vyhledávají mě zejména ženy, které na mateřské nejsou šťastné a hledají způsoby, jak si ji udělat příjemnější. Proto by má zkušenost hovořila pro to, že jen cca 10% si mateřskou vyloženě užívá. V realitě jich bude ale určitě více, tipla bych kolem 30-40%. I jsem si na instagramu dělala soukromý průzkum mezi sledujícími maminkami a ze 108, které hlasovaly, se označilo za šťastné na mateřské 37%.

3.  Znamenají tyhle negativní pocity, že jsme špatné matky? Jedna má příbuzná mi poměrně otevřeně řekla, že pokud mám možnost být s dětmi doma do jejich čtyř let a nevyužiju ji, tak mě děti vlastně obtěžují a neměla jsem je asi mít. Zároveň ale vím i od holek, které na mateřskou šly s tím, že si to hodlají co nejvíc užít a doma určitě zůstat minimálně tři roky, že ke konci už bojují i ony se ztrátou sebe sama, s pocitem, že jim dávno ujel vlak, zatímco jejich mateřské zásluhy jsou naprosto neviditelné.

Vůbec ne! To, že se většina žen cítí na mateřské přetížená, izolovaná a případně méněcenná vůbec neznamená, že je špatnými matkami! Já vždycky říkám, že každá máma koná v danou chvíli vždy nejlépe, jak umí. To, že to bude pro ni třeba snazší za pár měsíců, až získá více zkušeností, či přijme ještě více svou roli matky, se vším, co obnáší, neznamená, že teď je špatná máma. Pak je pak, teď je teď.

Plus tady hrají roli další významné faktory. My ženy v sobě nemáme pouze ženskou, plynoucí a pečující energii. Po otci jsme zdědily i energii aktivní, orientovanou na cíl a výkon. Čím je to déle od dob, kdy byla ženám přisuzována role pouze ochránkyně rodinného krbu a čím větší jsou naše možnosti seberealizace (práce z domova, možnosti hlídání, práce na částečný úvazek), tím více se chtějí realizovat i ty části naší psychiky, které s mateřstvím nesouvisejí. A to je podle mě naprosto v pořádku.

Taky zde hraje roli již zmiňovaná atomizace společnosti a vznik základní jednotky, kterou je rodina. Lidský mozek má 3 části- tzv. plazí, savčí a vývojově nejnovější – neokortex. Pro náš savčí mozek je důležité pohybovat se v “tlupě”, mít kolem sebe další lidi, kteří jsou aktivní součástí našeho života. Izolace v nás může vyvolat pocit stavu ohrožení. V nevědomí izolovaných maminek tak můžou určité situace vyvolávat pocit – musím být na stráži, abych nezemřela. To je pro maminky samo o sobě velmi stresující a vyčerpávající.

V neposlední řadě hraje velkou roli v tom, že se na mateřské většina žen necítí dobře a přirozeně to, že jsme my lidé v podstatě traumatizovaný druh. Je to dáno tím, že rodíme naše děti mnohem dříve, než by potřebovaly. Miminko by potřebovalo být v těle matky minimálně ještě další 3 měsíce. Vývoj našich těl (žen a velikosti hlavičky dítěte) však neumožňuje už tak dlouhé těhotenství. Tím, že se rodíme předčasně, zažíváme šok z porodu v situaci, kdy na něj nejsme ještě připraveni. A následky toho si neseme celý život. My všichni.

Dále tu hrají roli další traumata, způsobená dřívějším omezenějším chápáním potřeb dítěte, kdy docházelo k separaci dítěte po porodu od matky, brzkému odkládání dětí do jeslí, preferování umělého mléka před mateřským, atd.

To vše hraje roli v tom, že se jako matky často cítíme vyčerpané, nedělá nám dobře izolace a potřebujeme čas pro odpočinek a seberealizaci i jinou než skrze mateřství.

4. Na druhou stranu se setkávám i s tím, že pokud se do výchovy zapojují prarodiče, neobejde se to bez ostrých diskuzí, kdy je velmi těžké jeden druhého respektovat. Stojí proti sobě jak přesvědčení maminek, že ony jediné to dělají správně, tak stejně často i přesvědčení prarodičů, že takhle vychovaly své děti a jakákoliv změna je nepřípustná. Těžko si představuji, jak tohle vlastně mohlo fungovat, pokud dítě vychovával „každý, kdo byl poblíž“…

Ano, dnešní přístup rodičů k výchově je často velmi odlišný od přístupu prarodičů. S trochou nadsázky se dá říct, že dochází k “souboji” generací.

Úroveň poznání o fungování lidské psychiky a těla se za posledních 30-40 razantně zvýšila. Když my, dnešní třicátnice a čtyřicátnice, jsme byly ještě malými miminky, běžně se nechávala miminka vyplakat, usínala o samotě a běžně se tvrdilo, ze nervový systém dítěte je natolik nevyvinutý, že téměř necítí bolest.

I za pár posledních let došlo k téměř skokovému vývoji. Už se upouští od doporučování matkám začít s příkrmy před 6 měsícem života děťátka, už s čím dál tím víc ví a mluví o výhodách mateřského mléka a dlouhého kojení, o nošení dětí, spaní s nimi jedné místnosti, atd.

Vývoj jde kupředu a zaplať pánbůh za to. Je pak ale na maminkách, aby si ustály, že dělají mnohé věci jinak než prarodiče. A pokud možno jim respektujícím způsobem komunikovaly proč.

Na druhou stranu, prarodiče mají i pozitivní vliv na děti. Jak tím, že mají jiné dary a talenty v sobě než my, rodiče, a mohou tak rozvíjet jiné dovednosti v našich dětech (což dělají i další lidé – kamarádky, chůvy, učitelé a učitelky ve školce, atd.). Zároveň mají i větší životní zkušenost a často i nadhled. Některé věci už prostě neřeší a vnoučatům je s nimi klidněji. Výzkumem bylo zjištěno, že u dětí, které tráví čas se svými prarodiči je nižší riziko vzniku deprese, než u těch, které čas s prarodiči netráví (zajímavé je, že to samé platí i pro prarodiče).

5.Ve svém příspěvku o mateřském vyhoření jste zmiňovala několik varovných signálů, z nichž si troufnu říct, že každá z maminek v mém okolí nějaký vysílá. Mě nevyjímaje. Nevypovídá to spíš o naší společnosti než o nás matkách? Osobně si od prvního porodu přijdu obecně redukovaná na matku. Mám sice úžasnou možnost být s dětmi doma až čtyři roky, ale jsou to čtyři roky, kdy jsem naprosto odkázaná jen sama na sebe. Mám dojem, že se předpokládá, že mám na všechno čas, že mohu různé věci vyřešit v méně pohodlné časy, než jsou ty rezervované pro pracující. Občas šílím z různých úkolů ze školek i školy, kdy máme něco tvořit, trénovat, natáčet, podnikat, ale i z toho, že se předpokládá, že si holt chvíli počkám nebo že na zavolání naklušu a dítě vyzvednu dle pokynů. Mám děti tři a ačkoliv všechny naše instituce jsou skvělé a fungující, pořád cítím ten tlak, který mě nutí trochu trapně nahlas vyprávět svým dětem v šatně, že mám opravdu moc práce, abych tak nějak omluvila to, že děti nemají prvotřídní masku čerta, nevyzvednu je po obědě a jdou do školky, i když třeba mají rýmu…

Ano, společnost na nás matky tlačí velmi. Je na nás vyvíjen tlak, abychom byly výbornými matkami, partnerkami, milenkami, hospodyněmi, muže reprezentovaly, atd.. Je to dáno historickým vývojem. Společnosti po staletí dominovala (a stále ještě dominuje) mužská energie orientovaná na výkon, proto i je na výkon orientovaná celá společnost.

Jak jsme my ženy v sobě postupně začaly také objevovat mužskou energii, tento tlak z kolektivního nevědomí je otištěn i do naší psychiky. A tak na nás tlačí nejen okolí, ale tlačíme na sebe i my samy.

Nehledě na to, že se společnost odděluje čím dál tím víc od přírody a jejího přirozeného tempa a cyklu. Dříve lidé společně s přírodou v zimě zpomalili a odpočívali. A nejvíce byli aktivní v létě, v souladu se sluneční aktivitou. Dnešní společnost tuto přirozenou potřebu člověka zažívat aktivitu a pasivitu v cyklech nerespektuje a tlačí na neustálý rovnoměrný, resp. ideálně stále se zvyšující výkon.

Stejně tak se teprve až poslední dobou do širšího povědomí dostává potřeba respektovat cykličnost žen a jejich potřeba hodně odpočívat v době menstruace. Naštěstí i tady jde vývoj rychle kupředu a před covidem se v Itálii dokonce už hovořilo o zavedení 3 dnů volna pro menstruující ženy (pozn. toto již funguje v Japonsku, na Tchaj-wanu, v Indonésii a Jižní Korei).

Zároveň zde hraje i velkou roli kolektivní otisk očekávání od žen na naší ženské energii. Že se máme starat jen o děti a rodinný krb. Že máme být těmi pasivními, nepodílejícími se na vývoji společnosti jinak než skrze děti. Považte, ještě před 101 lety jsme my ženy neměly právo volit!! V kolektivním nevědomí je tak otištěna i frustrace žen z toho, že se nemohly dříve plně realizovat. Vznikl tak i určitý druh přístupu k životu – vytvořily jsme si roli oběti. Jsem frustrovaná, nemohu s tím ale nic moc dělat (společenské konvence mi to nedovolují), zůstanu pasivní (neb musím) a nechám druhé rozhodovat za sebe. Tak tomu dnes naštěstí už není, my ženy máme čím dál tím větší práva, no historicky nejsme zvyklé je využívat a jít si za uspokojováním svých potřeb. Z role oběti se vymanit.

6. Na druhou stranu nehraje v tom roli i mateřské sebevědomí? Kdy máme potřebu se obhajovat, bereme si osobně i to, co vysloveno nebylo, ale my tam cítíme výčitku…

Ano, naše traumatizace z dětství a celý společenský vývoj způsobují, že není snadné a běžné pro ženu, aby si přirozeně věřila.

Málokomu rodiče v dětství zrcadlili dostatečně, jak nádhernou bytostí je. Málokdo měl tolik péče a pozornosti od rodičů, kolik potřeboval. Málokomu bylo dostatečně v dětství nasloucháno a byly respektovány dostatečně jeho potřeby splývání, lásky a svobody. V málokom byly viděny plně jeho dary a talenty a málokdo dostal plný prostor pro jejich rozvoj. To vše platí i pro muže, nejen pro ženy.

Když k tomu připočteme všechny ty vlivy a tlaky ze společnosti, neseme si s sebou skutečně velkou nálož.

7. Co vlastně pro zlepšení situace můžeme udělat my matky samy? Asi nemá smysl to házet na okolí a čekat, až se něco změní…

Ano. Nemůžeme čekat, že se něco změní, pokud my samy něco neuděláme jinak. Já osobně vidím jako základ psychické pohody tři základní pilíře. 1. Vytvořit si nějaký pravidelný čas pro sebe, 2. Budovat si kolem sebe dlouhodobě pevnou pomocnou síť, 3. Zajít si alespoň jednou za čas za odborníkem, který mě provede tématy z dětství a pomůže mi uvolnit zamrzlé zraněné části psychiky.

Tak, tolik náš „rozhovor“ na dálku. Pokud se vám líbil, srdečně vás zvu na přečtení i článku Dominiky s názvem „Stresují vás vlastní děti? To je úplně v pořádku“. Najdete v něm i několik velmi zajímavých vyjádření evolučních biologů a dozvíte se tak například proč má ideální model péče lidí o své potomky blíž k surikatám než k lidoopům a proč nás ženy příroda obdařila menopauzou. Tak neváhejte a vyražte si koupit nejnovější číslo časopisu Glanc, od čtvrtka 24.2. bude na pultech!

S láskou,

Tereza