Je pro vás mateřství náročné? Je za tím trauma! Jak vzniká a ovlivňuje naše děti?

Tento článek jste si na mém instagramovém účtu @maminka.v.bavlnce odhlasovaly, že chcete, abych pro vás napsala jako první. Tady je.

Jsme traumatizovaný druh

Ano, až takhle „špatně“ na tom my lidé jsme. Podle významného vědce Stephena Porgese je to proto, že když se člověk vzpřímil, těla nás žen přestala být schopna v těhotenství nést miminko tak dlouho, jak by skutečně potřebovalo. Takže se všichni rodíme dříve, než bychom potřebovali, nepřipravení. Je to pro nás všechny šok. Světoznámý porodník Michel Odent, velký zastánce fyziologických porodů, jako důvod zase udává to, že se zvětšuje velikost hlav miminek, které by v jejich správný čas porodními cestami už neprošly. Hovoří proto i o čtvrtém trimestru těhotenství, které však děťátko zažívá už mimo tělo matky.

Začala jsem zhurta, že? Mým záměrem není vás nějak vystrašit, milé maminky, jen vám ukázat, že jestli je pro vás mateřství náročné, není to způsobené tím, že byste byly špatné, slabé nebo neschopné, jak si my mámy často o sobě myslíme. Je to dáno vnějšími okolnostmi, o kterých je ale dobré vědět, protože se s jejich vlivem na nás dá pracovat. A my se můžeme dostávat zpět do vlastní síly a přirozenosti. A to si určitě přejeme i pro naše děti, viďte?

Co je trauma?

Ale začněme pěkně po pořádku. Ráda bych napsala i pár slov o tom, co je trauma. Mnozí lidé si stále ještě myslí, že jsou to jen ty velké věci, kdy je např. někdo účasten na nehodě, zažije přírodní katastrofu nebo je na něm pácháno násilí. Ale trauma vzniká i v mnohem „jemnějších“ situacích, např. když se nepostaráme o děťátko, které pláče a potřebuje nás. Jednoduše kdykoliv, kdy je to na psychiku jedince moc a on cítí velkou emoční bolest, se kterou si není schopen poradit.

Důležité je však také zmínit, že určitou událost může někdo vnímat jako traumatizující a jiný si z ní zase trauma neodnese. Trauma totiž nevzniká danou situací, ale naším vnímáním té situace. A vnímání máme my lidé různé. Někdo je odolnější, někdo je citlivější, máme různá vnitřní nastavení.

Nicméně, když už trauma v naší psychice vznikne, nastane tehdy – jako její obranný mechanismus – to, že se ze zdravého celku odštěpí část, kde se tyto emoce zapouzdří, abychom necítili bolest. Vzniká traumatizovaná část. Zároveň, abychom celou situaci nějak zvládli, přežili, odštěpí se od zdravého celku i jiná část, která kompenzuje traumatizovanou část. Ta se nazývá přežívající a zažíváme ji jako naši reakci na traumatizující událost, kdy buď zamrzneme (protože naše instinkty vyhodnotí, že to je nejlepší reakce pro přežití), utečeme nebo bojujeme.

Proč o tom píšu? Je důležité si uvědomit, co se s námi dělo v dětství, kdy jsme zažívaly (nejen) my maminky traumatizující události. Ze zdravého celku psychiky se v nás štěpily další a další traumatizované a přežívající části. Když jsme se narodily všechny o tolik dřív, než bychom potřebovaly. Když nás v porodnici hned oddělily od našich maminek. Když jsme plakaly a nikdo nás nepochoval, nekonejšil…

V našich traumatizovaných částech zamrzla spousta naší energie. Proto nemáme tolik sil, kolik bychom mohly mít, a proto naše psychika mám mnohem menší kapacitu být přítomná danému okamžiku a snášet stres. A zároveň přežívající části v nás nás často bičují do výkonů nepřiměřených našim silám a v nesouladu s naší přirozeností (odtud pramení mj. ten obrovský tlak společnosti na výkon, která výkon – vlastně reakci na trauma – adoruje, místo toho, aby uctívala zdravé části v nás, které dokáží balancovat aktivitu a pasivitu a dostatečně odpočívat).

Proč o traumatu/traumatech nevíme?

Naše psychika je jako ledovec. Když se podíváte na ledovec, jen cca 5-10% jeho objemu je nad hladinou. Stejně tak je tomu i u vědomé části naší psychiky. I ona tvoří pouze 5-10% celku. Jen tak málo procent sebe samých známe a vědomě ovládáme. Zbytek naší psychiky – nevědomí – je stejně jako ledovec ukryté pod hladinou.

V našem nevědomí se tak kromě automatických reakcí našeho těla (např. tlukot srdce, všechny trávící procesy, atd.) a našeho nenaplněného zdravého potenciálu (!), ukrývají i traumata a s nimi související odštěpené traumatizované a přežívající části. My o nich nevíme, ale ony se významnou měrou ze zákulisí podílejí na řízení našeho vědomého života.

Retraumatizace

Naše nevědomé části nás ovládají zejména tehdy, když dojde k tzv. retraumatizaci. Například někdo odmítne naše pozvání na oslavu narozenin a my se cítíme špatně. Naše energie klesne, začne nám bušit srdce, stáhne se nám hrdlo. I když víme, že ten člověk nás má rád a nemůže přijít pouze proto, že se v tu chvíli potřebuje třeba jet postarat o rodinné příbuzné. V naší psychice je aktivováno staré zranění z dětství, spočívající v určitém odmítnutí (nejčastěji od rodiče), které pro nás kdysi bylo zásadní. A my máme znovu pocit, že je něco špatně s námi a/nebo že nás druzí nemají rádi proto, že za nic nestojíme. Přitom v reálu to v danou chvíli tak není.

Nezpracovaná traumata z dětství se pak často projevují v tom, že člověk zůstává sám, nefungují mu vztahy, není schopen si najít partnera, v partnerství se projevuje silně jako závislý či nezávislý, atd. Ve výraznějších případech jako kompenzaci a útěk od bolesti volí člověk nějakou formu závislosti, ať už na cigaretách, alkoholu, práci, lidech, či adrenalinových sportech.

Když je přítomná jakákoliv závislost v našem životě, je jasné, že je za tím trauma, spočívající nejčastěji v nedostatku pozornosti a nedostatečném vysycení láskou v raném dětství. Pokud by vás k tématu závislostí a traumatu zajímalo více, vřele doporučuji práci Gabora Matého, který se na to specializuje. A také jeho úžasný film Wisdom of Trauma (Moudrost traumatu), dá se najít na netu i s českými titulky.

Jak trauma rodičů ovlivňuje děti?

POSTTRAUMATICKÁ STRESOVÁ PORUCHA

Trauma se může na děti přímo přenést. Němečtí psychologové zkoumali efekt druhé světové války na generaci dětí, které ji samy nezažily. A zjistili, že 60% dětí narozených válkou traumatizovaným rodičům trpělo rovněž post-traumatickým stresovým syndromem, stejně jako jejich rodiče. I když tyto děti válku přímo nezažily, tj. jejich život ani osobní integrita nebyly přímo ohroženy, i u nich se objevovaly poruchy spánku, soustředění a/nebo úlekové reakce.

NEDOSTATEK PSYCHICKÉ PŘÍTOMNOSTI

Výše už jsem taky zmínila, že traumatizací dochází ke štěpení v psychice, a že část emocí a naší psychiky se zapouzdřuje v traumatizovaných částech. Čím víc těchto částí v nás mámách je, tím méně jsme schopné tu pro své děti psychicky být. Pečujeme o ně, věnujeme se jim, ale nejsme psychicky plně přítomné. Jsme disociované, částečně či občas odpojené od sebe i od okolí. A naše děti pak naší psychickou nepřítomností strádají. Dostávají sice péči, ale ne naši plnou pozornost a lásku, která je pro ně životně důležitá. Takže i když děláme jako mámy maximum, můžeme se přetrhnout, abychom tu pro naše děťátko co nejvíce byly, nejsme tu pro něj dost.

To sem nepíšu proto, že bych vás chtěla tímto nějak stresovat, milé maminky. Mým záměrem je přispět k odtabuizování traumatu, jako něčeho výjimečně nastávajícího a těžko léčitelného. Chci ukázat, že všechny jsme na stejné lodi. A taky, že v traumatu se skrývá dar. Je to totiž příprava na život, jaký (zatím stále ještě do značné míry) je. Na život, který není vždy snadný, laskavý a k nám pozorný.

Také vám chci ukázat, že existují cesty z traumatu ven. A že na těchto cestách – při jeho léčení – se pak můžeme dostávat k dalším pokladům ukrytým ve vašem nevědomí a jako zářící ledovec se postupně víc a víc vynořovat nad hladinu. Stále celistvější, více se znající, šťastnější a prospěšnější pro sebe i své okolí. Protože pod hladinou přeci nejsou jen zranění, ale i náš dosud neobjevený zdravý potenciál!

Jak z traumatu ven?

MY MÁMY

My mámy máme při našem léčení – oproti našem dětem – jednu velkou výhodu. Jsme dospělé. Máme mnoho zkušeností, v mnoha náročných situacích jsme si už dokázaly poradit. A taky máme možnost volby. Dnes už existuje mnoho přístupů, které s traumatem mohou výrazně pomoci. Ať už jsou to různé psychoterapeutické nástroje, somatic experiencing, konstelace traumatu, nebo třeba kineziologie, kraniosakrální terapie či jiné. Některé pracují zejména s psychikou člověka, jiné na to jdou spíše přes tělo, další kombinují obé. Stačí si jen vybrat.

Mě osobně pro přímou práci s traumatem vyhovují hodně konstelace traumatu. Při nich se člověk setká bezpečnou formou jak s energií zapouzdřenou v bolavé traumatizované části, tak i s částí přežívající a zdravou (na jejíž existenci velmi snadno při retraumatizaci úplně zapomínáme). Obě části traumatu jsou tak viděny, pochopeny a respektovány a díky tomu se mohou připojit ke zdravé části a dojít k jejich sjednocení.

Osobně konstelace zaměřující se přímo na trauma nestavím (pouze individuální rodinné, vztahové, zdravotní a finanční), ale co se týče přímé práce s traumatem, vřele doporučuji jednoho ze svých největších učitelů, velmi zkušeného a laskavého německého terapeuta Johana B. Zeilhofera, který žije v ČR už více než 20 let a který kdysi založil krásné terapeuticko-meditační centrum na jihozápadě Čech (kam jsem se osobně léta jezdila léčit, později učit na terapeutku a kde jsem pak i několik let žila).

Seminář zaměřený přímo na přenos traumatu v rodové línii bude mít shodou okolností letos v únoru, pokud vás to volá, mrkněte sem: Konstelace traumatu – jak se trauma přenáší v rodině.

JAK NA TRAUMA U DĚTÍ?

Co se týče našich dětí, tak osobně jako největší a nejlepší prevenci před jejich traumatizací vidím práci nás maminek na sobě. Náš osobní rozvoj a léčení našich starých zátěží. Abychom tu my mámy byly schopné být pro své děti čím dál tím víc nejen psychicky přítomné, ale i v klidu, síle a pohodě. Abychom žily čím dál tím víc svůj plný potenciál a mohly svým dětem zrcadlit ten jejich (a ony si jej díky tomu zvědomovat).

Za další důležitou prevenci považuji to, abychom je nenechávaly samotné v situacích, kdy si nedokážou poradit se svými emocemi. Vůbec tím ale nemyslím, že nemáme našim dětem dovolovat plakat a tišit je za každou cenu. Slzy jsou velmi léčivé samy o sobě a za den se malé děti setkají s tolika podněty, že často si od nahromaděného napětí nemohou ulevit jinak, než pláčem. Při pláči se z těla vyplavuje nahromaděný stresový hormon kortizol (je obsažený i v slzách!) a z dětí se tak pláčem uvolňují jak nahromaděné emoce z daného dne, tak někdy i ty zamrzlé v traumatu z minulosti. Krásně o tom píše Aletha Stolzerové v knize Slzy raného dětství, kterou vřele doporučuji!

Taky tím nemyslím, že dítě nikdy nemůžete nechat ani na vteřinu plakat o samotě. Pak za ním ale určitě přijďte, posaďte si ho na klín (čelem k sobě) a obejměte ho. Vlastně doporučuji „udělat“ postupně 3 věci:

a) Buďte tam pro něj!

Nejprve nedělejte nic. Jen děťátko objímejte, případně ho houpejte a jemně konejšete. Nemluvte na něj, jen tam s ním buďte (maximálně mu řekněte, že jste tam pro něj a že je v bezpečí).

b) Uznejte jeho emoce

Po chvíli mu odzrcadlete jeho trápení, tj. vyjádřete mu pochopení pro jeho emoce, uznejte je. Ty jsi se bouchnul a teď to bolí, že? Ta věž spadla a ty jsi z toho teď nešťastný, viď? Mrzí tě, že jsem ti nedala to sladíčko, já vím.. Někdy je ten život náročný, náročný, náročný, viď? Ty se zlobíš teď na mámu, že na tebe křičela, že? Bylo to na tebe, moc, že?

c) Vyveďte ho z toho ven!

Až se děťátko uklidní, je důležité mu dát vědět, že není nic špatného na něm, ani na jeho emocích. A že jsme tu pro něj, i když pláče, zlobí se nebo vzteká. A pokud jsme my mámy příčinou jeho emocí, že ono není vinno, za to, jak se cítí. Že je za tím naše nepohoda, ne to, že by bylo něco špatně s ním.

Když se něco takového stane a my na děťátko zakřičíme, doporučuji, abychom si pak naše emoce stojící za emocemi dětí přivlastnily a dítěti se omluvily. A taky doporučuji dát dětem vědět, že si se situací poradíme. Děti se nám totiž snaží nevědomě s našimi zátěžemi pomáhat a mají tendenci je přebírat na sebe. Tak aby věděly, že nemusí, a že my to samy (resp. s pomocí někoho dalšího DOSPĚLÉHO) zvládneme.

Závěrem bych chtěla říct, že co pro někoho už trauma je, to pro druhého ještě být nemusí. My lidé jsme různě citliví, odolní, splachovací či ne. Každopádně laskavost vůči sobě samým si zaslouží každý z nás, stejně tak jako péči o svá zranění a návrat do svého plného zdraví, jak fyzického, tak psychického.

S láskou,

Tereza

Jsem milující máma tří dětí a vášnivá psychoterapeutka. Ve své praxi kombinuji dar citlivosti a schopnosti jasně vidět to, co nefunguje. Podporuji ráda hlavně maminky malých dětí, aby mohly žít jako v bavlnce. Můj příběh si můžete přečíst zde>>> A tady si můžete zdarma stáhnout Ebook Maminka v bavlnce: 7 tipů jak si snadno a rychle dobít baterky. Napsala jsem je pro vás všechny jako podporu a dárek ode mě vám>>> Jsem také autorkou Ebooku Maminka v bavlnce: 3x5 tipů jak si vytvořit z mateřské skutečnou dovolenou.Napsala jsem ho pro všechny maminky, které si chtějí doma vytvořit mateřskou snů>>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Toužíte se stát MAMINKOU V BAVLNCE? Objevit 7 tipů jak si snadno & rychle dobít baterky?

    Stáhněte si eBook MAMINKA V BAVLNCE: 7 tipů jak si snadno a rychle dobít baterky a staňte se z unavené a zahlcené mámy odpočatou a spokojenou maminkou.

  • Kategorie
  • Nejnovější články
  • Potkáme se na facebooku: