Jak k nám přišel náš nový domov

Mám vizi

Na jaře roku 2020 (to jsme byli ještě pouze 4), jsme vyrazili s Davidem a klukama na malý výlet po našem okolí. Bydlíme u Berounky, okolo nás jsou Brdy, krásná příroda a do Prahy je to za prací kousek.

Ten den si pamatuji úplně jako dnes. Kráčeli jsme po vrcholu jednoho kopce a mě napadlo otevřít téma nového domova. Nejen proto, že jsem/jsme si přáli ještě jedno děťátko, lákalo mě bydlet ještě více stranou lidí, ideálně někde pod lesem a kousek od potoka (ale v tomto kraji, který milujeme a kde máme všichni už spoustu přátel).

David se tehdy poněkud zdráhal, když jsem téma otevřela. Nemá rád moc změny a když si nějaké místo oblíbí, nerad ho mění. A náš současný byt měl/má opravdu rád.

Nicméně na můj argument rozširování rodiny slyšel. I na to, že si nedovedu v současném bytě představit, že zestárnu. Je na mě prostě příliš moderní.

Tvoříme společnou? vizi

Když jsem si s Davidem povídala o tom, jaký domov by se mu líbil, nepodařilo se mi z něj nic konkrétního dostat. Jasné však bylo – chceme zůstat v této oblasti, maximálně do 10km odsud.

Když jsem mu ale předložila svou vizi, líbila se mu. Říkal, že se s ní ztotožňuje. Má vize spočívala v dřevěném domečku pod lesem, který má velkou zahradu, blízko je potůček a – kdybych si dovolila opravdu hodně přát – v zahradě jsou už vzrostlé ovocné stromy (neb miluju zpracovávání všeho možného, ovoce i zeleniny). Vize to byla na místní poměry velmi odvážná. Nabídka bydlení v naší oblasti je velmi malá a když už se něco objeví, je to cenově extrémně drahé, protože tato oblast je velmi vyhledávaná lidmi z Prahy nejen na relaxaci o víkendech, ale i pro žití. A doba covidová důležitost přírody a soběstačnosti jen podtrhla.

Když k nám pár týdnů po prvním povídání o novém domově přišla Sofinka, bylo jasné, že časem se stěhovat prostě budeme muset, naše současné bydlení prostě není dost velké pro pětičlennou rodinu.

A když jsem se po pár týdnech těhotenství vrátila s Davidem k tématu, shodli jsme se, že první rok po narození děťátka necháme chráněný. Že vyšleme spolu vizi, uděláme si nějaký rituál a necháme to na Existenci, zda nám něco sama o sobě nepřihraje do cesty. Neb víme, že to tak často funguje, už v minulosti se nám to u několika větších věcí stalo. Zejména, když jsme pustili svá očekávání a přestali na splnění snu tlačit.

Já jsem měla i zcela prozaický důvod k tomu, abychom naše děti chránili před řešením bydlení v útlém věku. Moji rodiče kdysi stavěli dům, když jsem byla malá. Maminčin nesouhlas převálcovala kdysi rodina našeho tatínka a stavělo se proti její vůli. A ona tehdy nebyla dost silná na to, aby se stavění neúčastnila. Slízla to tak nejen mamka, ale i já. Dodnes si vyčítá, jak tahala sama valník cihel a mě nechávala malinkou pročuranou hrát si někde u stavby na písku (řidič na ni řval, ať si pospíší, že už měl být jinde). I když už je dnes jiná doba a dá se stavět na klíč, prostě něco podobného jsem svým dětem nechtěla způsobit. Přidala jsem tedy ještě další svou podmínku, nechci stavět. Ani v prvním roce dítěte, ani později.

Chvílemi se nám daří plynout, chvílemi ne

Pokročí pár týdnů a téma nového domova se opět stane aktuálním. David přichází s možností, že by se v sousedství mohl uvolnit starší domeček, který bychom si mohli zrekonstruovat. Bože, rekonstrukci fakt ne, pls! Navíc takovou, kde by se muselo bouchat do cihel a byla by časově náročná, v tomhle mám taky jasno.

Po pár dalších týdnech opět ztratíme důvěru v Existenci a sem tam koukneme s mužem na realitní portály. Blíží se porod a do procesu vstupují naše mysli, které říkají, že nás současný byt je pro 5 opravdu malý. Jedna nabídka nás zaujme – dřevostavba u lesa! – jedeme se tam podívat. Jako realitní zelenáči z nabídky nepoznáváme, že se jedná teprve o projekt a jsme překvapení, když přijedeme na pozemek beze stavby. „Tohle určitě ne!“ nechávám se slyšet, i když kluci hned pádí dolů do lesíka, a mě to tam taky nějak přitahuje. Ani se tam však nejdu podívat, v osmém měsíci těhotenství mě vidina stavění opravdu neláká. Tohle je říjen 2020.

Střih.

Březen 2021. Sofinka Magdalenka je už mezi námi. Kupodivu jde vše krásně hladce, mám dost sil (i když se už blíží mé 43. narozeniny), mateřství si do třetice moc užívám. Pomalu v sobě po troškách rozpouštím představu, že bych se nechtěla stěhovat v prvním roce Sofinčina života. A dokonce jsem na tom energeticky tak dobře, že si dovedu přestavit stavět na klíč.

Pár dnů poté, co takto smýšlím, se ozve můj tatínek. Sice je chirurg, ale reality byly vždy jeho koníčkem. Nejen, že ho baví, má na dobré „čuch“. Přijde s jednou nabídkou dřevostavby na kraji lesa. Mrknem na to, přijde nám to povědomé a zajímavé. Pár dnů na to se ozve má sestra. Rovněž doktorka, rovněž s koníčkem v realitách. Říká, že narazila na jednu zajímavou dřevostabu u lesa. Takže je rozhodnuto, jedeme se tam podívat!

Na místě zjistíme, že se jedná o ten samý pozemek, který jsme navštívili na podzim loňského roku a světe (ne)div se, je na něm už základová deska!!! No, není to znamení?

Náš vysněný nový domov je tu! Ano?

Pak se toho ještě uděje spoustu. Když se to pokusím co nejstručněji shrnout, tak:

• Začínáme jednat s realitkou zastupující majitele. Pokaždé to vypadá, že už majiteli chybí jen tato či ona informace a domluvíme se na finální ceně, ale stále tento čas nenadchází.
• Začínáme na místo jezdit a sledovat, jak se dům staví. Moc si oblibujeme lesík přilehlý k budoucímu domku. A nejen to, že se místo líbí nám všem a dostali jsme na něj upozornění od rodiny, bereme jako znamení. Já i to, že jsem dole v údolí našla divoké byliny, ze kterých moc ráda vařím.
• Postupem času si velmi oblibuje místo i David. A když jako milovník houbaření objevuje v „roklince“ – jak začneme přilehlý lesík nazývat – Jidášovo ucho, ve velkém množství, je jasno i pro něj.
• Sháníme zájemce na koupi našeho současného bydlení. S hned prvními návštěvníky se napevno domlouváme.
• Nicméně na stanovení finální ceny čekáme ještě celých 6 měsíců. Snažíme se to chápat – covid, nedostatek zaměstnanců, rostoucí ceny materiálů, atd. Ale už se objevují první pochybnosti.
• Když přichází konečně přes realitku první finanční návrh, odmítáme ji. Tohle je fakt moc a přestřelené! Začínáme se s oblíbeným místem loučit, nastavujeme hlídací psy na realitkách a soustředíme se na rodinu a děti.
• Pár týdnů na to (teď jsme v podzimu 2021), se na realitkách objevuje stejný dům, téměř dokončený, za cenu o milión levnější a se službami navíc. Co to?!? Hned voláme, domlouváme prohlídku a na prohlídce si hned plácneme s paní, která dům prezentuje. Ukazuje se, že u domu jsou dva majitelé – jeden vlastní pozemek a druhý ho staví – a že teď do hry vstupuje ten hlavní z nich, kterého paní zastupuje. Jsme šťastní přešťastní!!!!
• Střih – domlouváme se na podpisu rezervační smlouvy. A najednou vše padá, majitelé se rozhádali, jeden z nich (který způsoboval dřívější průtahy s určením ceny) se zasekl a chce se soudit.
• Uvažujeme s Davidem opět, že to pustíme. Na výsledek soudu nejsme ochotni čekat, už tak nám to přijde jak na horské dráze. Ale jsme už emočně zaháčkovaní s místem, a tak navrhuji jednu poslední věc. Zkusím si s tím tématem popracovat s jednou kolegyní terapeutkou, třeba to pomůže. Na sezení se díváme jak to, že jsem si tuto situaci přitáhla do života – jako hlavní mi přijde to, že nedokážu dost ocenit Davida a jeho přínos do naší společné rodiny a že možná obdobně se cítí ten zaseklý majitel, který vše odestavěl a asi se taky necítí dost za to ohodnocen.
• Terapie funguje. Po pár týdnech zjišťujeme, že se majitelé dohodli a že to má teď na starost už pouze ten ex-zaseknutý. Díky tomu, že máme na něj kontakt, nabízíme mu setkání a finální domluvu o ceně. Pán souhlasí.

• Na konci roku 2021 se domlouváme o ceně. David jede na jednání a jsem domluvení, že tam probere 3 body, máme prostě 3 hlavní podmínky. Ať nám pán řekne, zda s naší finální cenovou nabídkou (je o 250 000,- Kč vyšší, než ta poslední, co jsme dostali) souhlasí do konce roku, ať souhlasí s podpisem rezervační smlouvy do konce ledna 2022 a že těch 250 000,- Kč navíc je od nás bonus, který dostane pouze po splnění těchto dvou podmínek.
• David přijede z jednání spokojený. Tvrdí mi, že s ním vše probral dle naší dohody. Později zjišťuji, že o podmínce výplaty bonusu s tímto majitelem vůbec nejednal, stejně tak jako o podmínce podpisu rezervační smlouvy do konce ledna. Zuřím. Už se v tomto projektu nechci více angažovat. Stojí mě psychické a fyzické síly. Neplyne. Já jsem ta, která musí neustále informovat zájemce o koupi našeho současného bydlení, že se vše protahuje, že ještě stále nemáme podepsanou rezervační smlouvu na bydlení nové. Končím. Říkám, že je v tom David už sám. Že se v tom už energeticky nehodlám angažovat.
• David začíná nepopulární informace zájemcům o naše současné bydlení komunikovat sám. Není mu to příjemné, sám preferuje harmonické a hladce plynoucí vztahy. Ale že je to pro něj trénink! Uvědomit si důsledky svého porušení dohody mezi námi dvěma a nevyjednání dohodnutých podmínek. A odkládání komunikace o nepopulárních věcech.
• Další 4 měsíce to vypadá, že podpis rezervační smlouvy je užuž za rohem. Já sice nekomunikuji ani s jedním z klíčových hráčů, přesto se emočně angažuji. Když jdou zkraje věci dobře, říkám si – možná byla má razantní cesta nevhodná, třeba je na místě ta Davidova pozvolná a diplomatická. Ale nakonec se ukazuje, že to není ani o ní.
• Někdy v únoru 2022 zjišťujeme, že majitel nabízí dům na internetu, i přesto, že nám stále tvrdí, že napevno počítá s námi a za domluvenou cenu. Přijde mi to divné, ale napoprvé se necháme ukolébat jeho argumentem, že hledá developera, kterému by mohl tyto kvalitní německé dřevostavby stavět ve velkém a že vyvěšený inzerát pro developery je podmínkou. A že schválně přestřelil cenu, aby se mu nikdo neozval. Když se pak dům začne nabízet na internetu později se slevou víc jak milión, už nám to přijde fakt extra divné.
• Vše nicméně směřuje k podpisu rezervační smlouvy, majitel říká, že s jejím zněním nemá problém, a že i sleva na inzerátu je odpočátku součástí plánu. Konzultuji vše se sestrou, ta říká, že si nás majitel „maže na chleba“. Nicméně jsme tak blízko, že i já jsem ve stresu a vysílení neschopná následovat pořádně červené kontrolky, které ve mě už delší dobu blikají. Až…
• … se den před podpisem rezervační smlouvy majitel ozve, že „uvažuje jen 2 změny“ v ní. Něco ohledně lhůt a… navýšení ceny okolo 10-15% (rozuměj cca 2 milióny)! Něco pro nás naprosto nepřijatelného!! Nejen proto, že tuto částku bychom ještě potřebovali k dodělání domu (prodává se bez podlah a koupelen) a jeho vybavení. Taky a hlavně je to pro nás nepřijatelné morálně!
• Jdeme od toho. Ještě týden s pánem komunikujeme naši poslední nabídku (stále tu stejnou, na které trváme). Nicméně nyní už i s jasným deadlinem, dokdy nám má na ni říct jasné ano či ne. Cítím, že je to velká lekce pro Davida, být takto důrazný a exaktní. Já osobně se už od domu zcela odpoutávám a….? Cítím obrovskou úlevu…

Jak to nakonec dopadlo?

Dům ve Svinařích prostě padl. Zpětně viděno, říkám si „Zaplať Pánbůh, resp. Existence!“. Ve finále se velmi ulevilo nám oběma, i s Davidem. Trochu jsem teda dům oplakala, ale to bylo nějakých 15 minut a předtím i potom cítila obrovskou úlevu. Davidovi trvalo déle jej pustit, ale i jemu se podařilo nakonec se od něj odpoutat.

Domluvili jsme se, že si dáme několik měsíců pauzu. Nebudeme vůbec řešit bydlení. A vyrazíme někam na pořádnou dovolenou, na které jsme kvůli domu nebyli loni ani letos.

A víte, co se stalo?

Pět dnů po puštění domu ve Svinařích, se objevila na srealitách přes hlídacího psa nabídka, která nám „sedla jako prdel na hrnec“.

Dům ve vedlejší vesnici, kousek od lesa i potoka, s velkou zahradou. Vybavený, připravený až na pár detailů k nastěhování. S mnoha věcmi navíc – vzrostlými ovocnými stromy, solary, studnou, trampolínou, dřevěným hřištěm pro děti a venkovním bazénem. S dvěma kočkami a několika slepičkami, to je prostě paráda!

Dům k nám přichází pět dnů po puštění „starého“ domu ve Svinařích. S majiteli se domluvíme v podstatě hned. Zajemců bylo vícero, ale my jsme se jim prý líbili nejvíc. A nám se dům a zahrada líbili na první dobrou tak moc, že jsme jim taky hned řekli ano. I podpis smluv proběhl hladce, všechny dohody naprosto bez problémů.

Cítíme se požehnaní tímto darem. Víme, že není zdaleka jen naší zásluhou, resp. zásluhou toho, že jsme měli vizi a podařilo se nám pustit její nefunkční podobu. Cítíme velké požehnání shůry a že se spojily vyšší síly a pomohly nám. Resp. že už jsme pak nešli proti nim, ale nechali věci se odvinout v souladu s nimi.

Děkujeme!!!

p.s. Mě pak tedy ještě taky došlo, že bylo potřeba, aby se sjednotila vize nás obou – mě i Davida. Já chtěla dřevostavbu, spíše novou. David rekonstruovat starý dům. U našeho nového domova se potkáváme. Dům není úplně nový, ale nemusí se stavět, ani dokončovat, stačí se nastěhovat. Úplně nám vyhovuje velikostně a na druhou stranu – pokud si David bude chtít užít nějaké (re)konstrukce, ta po částech může probíhat léta. Může se vyřádit na interiéru, se zahradními domky i na zahradě, kterou bychom chtěli směřovat permakulturně. Nicméně vše bez toho, abychom ještě s velikým úsilím a investicemi museli dům vůbec připravit na obyvatelnost (a pak navíc budovat sklep, hloubit studnu a zakládat celou zahradu, což hrozilo ve Svinařích).

p.p.s. Halouny se mi vždycky líbily. Často tam jezdívám, mám tam hned několik kamarádek. Tak si budem ještě blíž, co víc si přát!