Koronavirus mě toho naučil už spoustu. O mě samotné, o mých vztazích, o lidech okolo mě, o Zemi. A jsem si jistá, že tímto to ještě nekončí. Tady se proto pokusím alespoň nastínit, co jsem se naučila doposud.

Co se mi dělo

Překvapilo mě, jak mě celá koronavirová situace zastihla v klidu a síle. Skoro pět týdnů před ní jsem zažívala na střídačku škrábání v krku, ucpaný nos a kašel a chápala, že to mám tak dlouho (i) proto, že se při tom starám o děti, pracuju a nepolevuju tak, jak by si tělo úplně žádalo. Taky jsem cítila, že probíhá nějaká očista, jako kdyby se potřebovalo z mého systému dostat něco ven. A dávalo mi to i celé smysl, protože…

…. loňský podzim mě zastihl v překvapivé nepohodě. Kluci začali konečně (částečně) chodit do školky, po 4 letech opravdu velkého „záhulu“ to vypadalo na dobu s možností si výrazněji oddychnout, ale na mě to přitom celé tak nějak „padlo“. Byla jsem unavená, nejistá, cítila jsem, že „něco leze ven“. Nějaké velké téma, které teď (konečně) má dost prostoru se projevit. Fyzicky se mi dělo to, že jsem se nemohla v určitých částech dne pořádně nadechnout, občas na mě z nedostatku okysličení organismu šly mdloby, stav pro mě dosud skoro neznámý.

Hodně mi pomohla homeopatika, hodně mi pomohlo i setkání se šamankou Alicii Hamm, pak už se ale situace ne a ne vyladit do plného zdraví. Napadlo mě postavit si na „nedýchání“ konstelaci.

Velmi mě překvapila energie, se kterou jsem se na polštářku, reprezentujícím „nedýchání“ setkala. Byla velmi klidná, jemná a silná zároveň. Cítila jsem, že existuje všude po světě. A když „hlava“ vzdala snahu pochopit, o co se jedná, přišlo jasné vědění: „Já jsem Smrt“. A ta Smrt pro mě měla jasný vzkaz: „Nebojuj se mnou!“

Tento vzkaz, spolu s procítěním její energie  – laskavé, nesoudící, netrestající, přicházející jen ve správný čas (ani o chlup dřív, ani později) – mi pomohl zdravotní obtíže a jejich sdělení přijmout. A ty jakoby mávnutím kouzelného proutku zcela zmizely.

Tento vzkaz, spolu s procítěním energie Smrti – laskavé, nesoudící, netrestající, přicházející jen v ten správný čas (ani o chlup dřív, ani později) – mi pomohl zdravotní obtíže a jejich sdělení přijmout. A ty jakoby mávnutím proutku úplně zmizely.

Co mi to dalo?

Myslím, že toto mé xy-té setkání se Smrtí – dřívější  byly při úmrtí několika našich domácích zvířátek; dědečka, kterého jsem milovala nadevše; na skupinách Umění zemřít a Univerzální zkušenost a v konstelačním poli při několika konstelacích – bylo už skutečně hodně hluboké a hluboce přijímající energii Smrti a její poslání na Zemi. A myslím, že právě toto setkání se později stalo hlavním zdrojem nejen mé tělesné očisty před začátkem pandemie, ale taky mého klidu teď při ní. Zjistila jsem, že mám v sobě sílu a klid, který se nemění ani s příchodem mnoha změn s virem souvisejících.

Co mi pak ještě došlo?

Při pandemii se děly ještě další věci..

Většinu času jsem byla se svým klidem a silou „v pohodě“. Brala je přirozeně, radovala se z nich, používala k šíření pohody doma a pro podporu okolí. Občas se mi ale stalo, že jsem se za ně zastyděla. Zejména tehdy, když jsem cítila, že mým kamarádkám není tak dobře, že se v tomto mém a jejich stavu nepotkáváme, že si v něm nerozumíme. To se ozval i můj vnitřní kritik s pochybnostmi typu:  „Nejsi moc pyšná?“, „Co když je tvůj klid falešný?“, „Co když jsi úplně mimo!?!“

Naštestí jsem to zachytila včas a jednou, když jsem uspávala kluky a cítila, že už začínají oddechovat, se na to hned podívala.

„Kolik je ti let, když se stydíš?“, zeptala jsem se sama sebe. „Tak 10 let,“ odpověděla mi ta část ve mě, které se to týkalo.  A tato číslovka mě jako otočením kouzelného prstenu přenesla zpátky v čase, na základní školu. Do období, kdy jsem se začala výrazněji odlišovat od spolužáků.

Všechno mi tehdy tak nějak šlo a šlo to snadno a rychle… Cítila jsem, že se začínám odlišovat od spolužáků a tím se jim odcizovat. Respektive, že mě přestávají brát.  „No joooo, dcera učitelky“, říkali někteří nahlas (a v duchu či nahlas s úšklebkem dodávali „pěkná šprtka se z ní stává..“).  A já přitom tak chtěla, aby mě nevylučovali, aby mě brali! Začala jsem se „pomenšovat“ proto, abych je neztratila.

„Začala jsem se „pomenšovat“ proto, abych spolužáky neztratila.“

A to mi vlastně zůstalo až do dospělosti. Na základce jsem tomu pomáhala hodně tím, že jsem začala mluvit nespisovně (já, dcera češtinářky, která nás učila i doma říkat, že je to pěkné a že koťátka jsou krásná). Na střední se to projevovalo tím, že jsem už nechtěla mít samé jedničky (a aktivně tomu pomáhala) a na vysoké tím, že jsem dávala přednost všemožným sportovním aktivitám školy před studiem (a přesto to nějakým zázrakem vycházelo stále na stipko).

Uvědomila jsem si, že má tendence zlehčovat to, kým jsem, jaké mám dary a talenty a kam se mi podařilo dostat prací na sobě, pramení v dětství, ve snaze někam patřit. A díky tomuto uvědomění jsem se z pocitů studu mohla vymanit. A znovu se s pojit s tím klidem a silou uvnitř sebe. A spolu s nimi napsat i články, které jsem cítila, že ke koronaviru napsat mám a mám i sdílet. Jeden byl o tom, jakou příležitost vidím v jeho příchodu pro lidstvo a jeden o jeho poselství nám všem, které ke mě přišlo, když jsem si s koronavirem povídala v konstelačním poli.

A teď už vidím, jak je tento článek dlouhý. Takže o dalších věcech, které mě koronavirus naučil – o mé rodině, o lidech v okolí i o Zemi – budu pokračovat příště. Každopádně přeji nám všem, ať si vážíme sebe samých. Své jedinečnosti, svých darů a talentů a cesty, kterou jsme už ušli.

Děkuji za toto připomenutí, koronavire!

S láskou,

Tereza