Tři nejčastější chyby v mateřství

Ufff! Tohle je fakt senzitivní téma… Ale já do něj prostě jdu. I když se možná objeví nějaké negativní reakce. I když se mi možná nepodaří vše vyjevit tak, jak bych si přála a můj vzkaz bude nepochopen, troufám si o tomto tématu napsat. Jedním z hlavních důvodů je – chci ulevit maminkám! Dalším důvodem je – chci ulevit i našim dětem. A proto, tady to je:

1. Velká a malý/malá

Jedním z hlavních důvodů, proč jsem se pustila do tohoto článku je mé vnímání toho, jak mnohé maminky přistupují k dětem. Často nechávají děti řídit jim jejich život a diktovat jim náplň jejich dne. A já to do velké míry chápu!

Máme obrovskou tendenci, my mámy, dělat buď to samé, co dělaly naše maminky, nebo dělat ten pravý opak. V terapiích se setkávám zejména s tím opakem. Přichází ke mě ženy, které nezažily v dětství tolik péče a pozornosti, kolik by bývaly potřebovaly. Proto se teď snaží toto svému dítěti/dětem vynahradit. Dává to celé smysl. Z velké lásky k děťátku přeci nechtějí, aby ono zažilo to samé. Ale už si ani neuvědomují, že dělají pravý opak. Dítěti dávají veškerou svou pozornost a na sebe zcela zapomínají.

Proč to není dobře?

Zní to krásně, věnovat děťátku maximum pozornosti a nechat jeho potřeby rozhodovat o náplni dne. Ale je to past. Děti potřebují cítit, že maminka je ta velká a ony jsou těmi malými. Když to tak není, dostává je přílišná pozornost a ohled na ně pod tlak a nutí je vyrůst dřív, než je pro jejich psychiku a fyzično zdrávo. V rodinných konstelacích se už mnohokrát ukázalo, jak těmto dětem časem chybí prostor pro hravost a spontaneitu a jak na sobě nesou tíhu zodpovědnosti.

Jak z toho ven?

Je velmi důležité, aby si maminka uvědomila, že ona je tu (spolu s tatínkem) ta „velká“. Že ona rozhoduje o mnoha věcech, o kterých děťátko rozhodnout zatím nemůže. Jak například o tom kdy a jak jít spát – aby to bylo ok nejen pro děťátko, ale i pro maminku – tak i o tom, kdy a jak se někam pojede.

Pokud bychom nechaly, my mámy, vše na dětech a jejich potřebách a projevech, nedostaly bychom se třeba ani k pediatrovi, když to vezmu ad absurdum, pokud dítko zrovna v čas objednání spinká. Ani bychom si nedokázaly udělat ze své vůle chvíli pro sebe, či naše partnerství, které je přitom páteří celé rodiny.

2. Děťátko mě neustále potřebuje

Mnoho maminek nejen, že nechává děťátko a jeho potřeby řídit jim život, mnohé maminky si také myslí, že když se děťátku nebudou permanentně věnovat, nedají mu dost péče. Proč se tak děje? Částečně je to ze stejného důvodu, který jsem již zmínila výše – maminky se snaží děťátku dát maximum, aby nestrádalo, jako ony v dětství. Částečně je to ale i tím, jaká je dnes společnost.

V dnešním rozvinutém světě je (stále ještě) obrovský tlak na výkon. Tlak na to, abychom byli NEJ. Co NEJkrásnější, NEJchytřejší, měli co NEJlepší známky.. Maminky se proto často snaží děťátko všemožně rozvíjet, aby mu vytvořily co NEJlepší podmínky pro život. I v tomto případě je to pochopitelné. Maminky nechtějí, aby se v životě ztratilo, mělo nouzi, atd. Ale cítíte v tom ten tlak?

Proč to není dobré?

Není to dobré nejen kvůli tlaku, který tak maminky na děti vyvíjí. Když se neustále děťátku věnují, vytvářejí si pak své kopie. A dítěti nedávají dostatek prostoru být samo sebou.  Aby si mohlo zkoumat a osahávat svou vlastní jedinečnost. Aby se jeho jedinečnost mohla skutečně plně vyjevit.

A existuje ještě jeden dobrý důvod, proč to nedělat. Děti se rodí s napojením „tam nahoru“. Je to krásně vidět na úplně malinkých dětech. Dokáží se minuty dívat do stropu a komunikovat s neviditelnými bytostmi, nebo se dívat spokojeně desítky minut na listy pohybující se ve větru, totálně napojené na přírodu.. Když jim tuto možnost bereme – např. tím, že před nimi máváme hračkami – spojení se přeruší. A jejich plný potenciál pak začneme limitovat tím, že jim sebereme jejich přirozenou duchovnost (psychoterapeutka Mona Lisa Boysen používá termín „oceánská blaženost“.)

Jak z toho ven?

Tady bych řekla, že nejlepší je pracovat na sobě. Protože když začneme léčit svá stará zranění z dětství, přestaneme samy sebe tlačit do nepřirozených výkonů a tím pádem přestaneme tlačit i na naše děti. Stejně tak se nám začně přirozeně vyjevovat naše duchovnost, ať už skrze větší propojení se s přírodou či jakkoliv jinak (prací na sobě a meditováním se člověk může dostat až ke schopnostem jako je např. jasnocítění či jasnovidění – jak už jsem psala v článku 4+1 tipů, jak si budovat psychickou imunitu).

3. Nesmím ho vůbec nechat plakat!

Z důvodů vlastních zranění z dětství se také celkem často setkávám s maminkami, které své děťátko za žádnou cenu nechtějí nechat plakat. I já jsem tuto chybu kdysi s naším prvorozeným synem nějaký čas dělala. A ono je opět celkem pochopitelné proč to maminky dělají, když to dělají.

Kdysi ženy matky neměly takový komfort, jako máme my teď na mateřské a rodičovské. Neměly 3 roky podpory od státu. Ženy chodily na pole i s úplně malými miminky. Nedávno mi moje mamka vyprávěla, že ještě v době, kdy ona byla malá se to někdy dělalo tak, že máma dala do plátýnka cukr a ten dala i úplně malému miminku cucat, aby mohla pracovat na poli. A to bylo ještě v 50. letech, tj. před nějakými  cca 70 lety!!

Běžně se také miminka nechávala vyplakat. A tento „trend“ trval do relativního nedávna. I já jsem to jako malá (naštěstí jen částečně) zažila. Teď se ale jde zase do opačného extrému. Spousta maminek udělá první poslední, jen aby děťátko nezaplakalo či přestalo s pláčem co nejdřív.

Proč to není dobré?

Není to dobré z mnoha důvodů. Děťátko potřebuje mít možnost si poplakat. Ne nadarmo se říká, že slzy léčí. Dítě si potřebuje pláčem psychicky ulevit a vyplakat se z psychické zátěže, např. z porodního traumatu. I ten nejlaskavější porod je pro děťátko totiž šokem. Skokově se mu mění prostředí, ve kterém se 9 měsíců pohybovalo. Od maminky je fyzicky odděleno, zažívá situaci, kterou nemůže ovlivnit.

Další z důvodů, proč je dobré děti nechat plakat je, že pláčem ze sebe uvolní napětí, které se v nich za celý den naakumulovalo. Děti totiž mají různá vývojová období, např. v 5 týdnu miminka začnou najednou mnohem lépe vidět na vzdálenost větší než je 20-30cm. Je to pro ně velký skok a často se v prvních dnech tohoto období stává, že jsou zahlcené informacemi či podněty z venčí. Nebo např. v 26. týdnu najednou děťátko začne rozumět rozmístění předmětů a chápat vzdálenosti. Proto se může stát, že se rozpláče, když se od něj vzdálíte. A opět, pláč jim (nejen ale zejména v těchto skokových obdobích) od napětí uleví.

Jak z toho ven?

Ne nadarmo se říká, že slzy léčí. Rozborem slz se zjistilo, že obsahují stresové hormony, jako je např. kortizol. Pláčem se stresové hormonony z těla vyplavují a nám se ulevuje. Proto říkám – nechme naše děti plakat!

Na pláči samotném nic špatného není. Co není dobré, je nechávat děťátko vyplakat o samotě. Když děťátku při pláči poskytneme svou náruč a přítomnost, uklidní se, vyplaví se z něj nahromaděný stres a může tím i léčit stará zranění (více viz např. Slzy raného dětství od Alethy Solterové).

S láskou,

Tereza

p.s. Jedním z příjemných a jemných způsobů, jak se léčit, je dělat si řízené meditace. Jednu takovou jsem pro vás vytvořila, šitou na míru maminkám. Najdete ji tady>>>>