Toto je porodní příběh naší Sofinky Magdalenky. Narodila se v polovině prosince loňského roku a je naším splněným snem. Teda hlavně mým. Já si moc přála třetí děťátko a aby to byla holčička, kterou by mohli starší bráškové ochraňovat.
Ještě než budu vyprávět její porodní příběh, musím zmínit alespoň v krátkosti jak se narodili její bráškové. Protože jejich narození mělo na narození Sofinky vliv.
Ale úplně nejdřív si vám dovolím posdílet svá dvě původní porodní přání. Kdo mě zná ví, že jsem člověk, který miluje přírodu a přirozenost. Že už léta nenavštěvuji lékaře a pokud je vůbec třeba něco zdravotně řešit, pomohou nám všem v rodině homeopatika. Jsem hrdá na to, že naši kluci (kterým jsou 5 a 4 roky) ještě nepoznali (až na jednu výjimku) „kouzlo“ chemie. Že když se objeví u mě objeví nějaká psychická nepohoda, neváhám a vyhledám vždy některého z kolegů terapeutů, kterým důvěřuji a na tématu zapracuji.
Tak vás asi nepřekvapí, že jsem si vždy moc přála rodit do vody. A taky si chytnout miminko sama a hned si ho dát do náruče. Bohužel, nic z toho se neudálo..
A jak to tedy bylo v případě našich kluků? Oba se narodili císařským řezem. Davídek proto, že porod se ani dva dny po odtoku plodové vody a vyvolávání nespustil (plus tam byly určité rizikové faktory u mě – jedna ledvina, věk a tlak, který vyskočil pár měsíců před porodem). Joshík se narodil císařským řezem hlavně proto, že se narodil 14,5 měsíců po Davídkovi v době, kdy se obecně ještě ani nedoporučuje otěhotnět po předchozí sekci. Joshíkův porod se taky nespustil, i když jsme ještě týden po termínu čekali.
Když k nám zavítala naše holčička, měli jsme velkou radost. Schovala jsem těhotenské testy u sebe na těle (jeden si strčila do podprsenky a druhý za kalhotky) a nechala Davida hledat. A ten se jen smál a smál, když testy našel. Bouchli jsme šampáňo a ještě dlouho se pak z té novinky radovali a rozebírali ji ze všech stran..
Těhotenství se Sofinkou bylo nejpříjemnější ze všech tří. V prvním trimestru mi bylo jen výjimečně špatně, unavená jsem sice byla, ale na svůj věk (42 let) bych řekla, že dost málo. V druhém trimestru jsem cítila obrovský příliv sil a chvílemi se cítila úplně jako královna. Přišlo mi, že mi to sluší snad nejvíc co kdy v životě a moc mi dělala dobře energie naší holčičky, která jako kdyby umocňovala tu mou ženskou.
V průběhu těhotenství jsem se připravovala na VBA2C, tj. (z angličtiny) na vaginální porod po dvou císařských řezech. Ten je podporovaný lékaři v zahraničí, u nás bohužel ne – po dvou císařích se má automaticky dělat třetí. Nicméně já jsem svůj sen o co nejpřirozenějším porodu nevzdávala. Zašla jsem si za kolegyní, báječnou Terezkou Kramerovou, abych si popracovala na předchozích dvou porodech a co nejvíce otevřela možnost, aby se Sofinka narodila „tunelem“ (a ne „vrátky“).
Prošla jsme úžasným kurzem hypnoporodu Porod je krásný, který mi umožnoval se ladit na malou, doladit si porodní přání a kvalitně odpočívat. Zašla jsem si za fyzioterapeutkou, aby mi zkontrolovala pánev a odblokovala co bylo potřeba. S porodní asistentkou jsem probrala přípravu na snadný porod a měsíc před termínem začala cvičit speciální cviky pro dobrou polohu dítěte. Chtěla jsem udělat vše pro to, aby se se mi alespoň částečně mohl splnit můj sen a Sofinka se mohla narodit přirozeně, pokud si tak zvolí. Ale ona se prostě chtěla narodit jinak..
K mému dost velkému překvapení mi šest týdnů před termínem vyskočil tlak a já začala být dřív a dřív po odpočinku unavená. To jsem ještě odmítla brát prášky na tlak a ten se podařilo snížit homeopatiky a dalším psychoterapeutickým sezením. Ale tři týdny před termínem se udála ještě jedna věc.
Byla sobota večer. Začala mě pobolívat hlava, cítila jsem se dost unavená. David byl zlatý, navrhl mi, ať ho nechám s klukama doma, že je uspí. Ať si zajdu ven na procházku, že mi to udělá dobře. A měl pravdu, čerstvý vzduch mě pohladil a pohyb uvolnil napětí.
Když jsem se ale vrátila domů, hlava mě rozbolela ještě víc. K tomu se přidala žaludeční nevolnost. Původně jsem se těšila, že si udělám volný večer, že si pustím nějaký hezký film. Ale místo toho jsem ležela jen tak, v tichu a ve tmě. Pak mě napadlo změřit si tlak a byl přes 160/110. To už byly tři z možných příznaků preeklampsie, něco, co se objevilo už před porodem prvorozeného Davídka, takže jsem to znala.
Zavolala jsem porodní asistentce a ta doporučila, ať určitě jedeme do porodnice a nechám se tam zkontrolovat. Když jsem zavolala do Rakovníka – který jsem si pro porod vybrala – ptali se mě, jestli nechci jet někam blíž, že k nim to máme daleko. Ale já si trvala na svém. Věděla jsem, proč jsem si Rakovník vybrala a kdybychom náhodou v porodnici museli zůstat, nechtěla bych být v žádné jiné.
V Rakovníku mě v noci přijali, prohlídli a řekli, že to vypadá na preeklampsii. A že císařský řez bude buď hned ráno, nebo v průběhu několika dalších dní, podle závažnosti výsledků krevních testů.
Testy byly ráno relativně dobré. Ledvina ani játra mi neselhávaly, „jen“ jsem měla bílkovinu v moči. Čekaly mě tři dny odpočinku v porodnici a „dopékaní“ Sofinky na 38+0, než ve středu nastal císařský řez.
Samozřejmě jsem mohla dál bojovat za svůj sen VBA2C. A to já jsme bojovník dost velký! Když mi o něco opravdu jde, jdu si za tím a jen tak se nevzdávám. Ale teď jsem cítila jako správné, že bude třetí císař. Vnímala jsem, že už toho začíná být na mou jednu ledvinu moc. A že podpis reverzu a návrat domů by nebyl řešením. Blížily se vánoce, konec školky, začátek všech příprav, doma bych neměla šanci relaxovat a nabrat zpět síly, sil by jen ubývalo a ubývalo.
I přesto jsem si chvilku v porodnici poplakala, že ani tentokrát přirozeně neporodím. Ale byly to spíš slzy smíření a přijetí. Protože zároveň co mi tekly po tváři, cítila jsem velkou vděčnost a rostoucí obdiv k tomu, že se mi kolem čtyřicítky (ve věku 37, 38 a 42 let) podařilo přirozeně počít a donosit tři zdravé děti . Hlavou mi pak opakovaně procházelo slůvko: pokora, pokora, pokora. „Buď pokorná, děvče, nechtěj víc, než je zdrávo. Už toto je velké požehnání, kterého se ti dostalo. A buď na sebe hrdá!“, běželo mi hlavou.
A byla tu středa ráno. Měla jsem dobrý pocit z toho, že jsem se se Sofinkou o porodu – předtím než nastal – pobavila a připravila ji na to. Je dobré to udělat, když víte, že se chystá plánovaný císařský řez (CS), v děťátku se už 11hod před začátkem přirozeného porodu spouští procesy, které mu umožní snadnější příchod na svět a vy můžete absenci tohoto přirozeného startu komunikací s ním v případě císařského řezu nahradit.
Ráno před operací jsme tedy byly obě připravené. Ještě jednou jsem se ujistila, že i porodníci i pediatři znají má porodní přání týkající se CS. A šlo se na věc.
Jaká byla má porodní přání a jak se splnila? Přála jsem si laskavý a rodinný císařský řez a ten se mi do puntíku splnil:
Tak takový byl porod naší Sofinky Magdalenky.
Ráda bych tímto poděkovala všem v Rakovníku. Byli prostě úžasní. Profesionální i laskaví. Pro mě moc důležitá kombinace.
A ráda bych taky podpořila všechny nastávající maminky v tom, aby:
Na závěr bych ještě chtěla vzdát hold všem maminkám, které porodily císařem. Ono se totiž moc veřejně nemluví o tom, jak moc to po císaři bolí. Je to velká břišní operace, řeže a šije se 6 vrstev (kůže, podkoží, fascie, pobřišnice, svaly a děloha). A nejpozději 24hod (někde už 12hod) po operaci vstáváte a začínáte se plnohodnotně starat o své děťátko. To znamená, že k němu ve dne v noci vstáváte, kojíte jej, přebalujete, to vše s živou ránou na břiše (analgetika se používají jen velmi slabá – paralen).
Proto může být porod císařským řezem také velmi posilující zkušeností! Když se na něj maminka podívá pohledem: „Wow, já jsem to zvládla/já to zvládám! Dokážu se postarat o své děťátko i přesto, že to bolí jak čert!!“
Přeju všem maminkám, které kdy porodily a porodí císařem, aby si sebe vážily stejně, jako kdyby porodily vaginálně. Bez nich by tu jejich děťátko nikdy nebylo. Bez jejich lásky, péče, vytrvalosti a vůle. A síly!
A co se týče těch sil, mám tu pro vás jako podporu svůj Ebook Maminka v balvnce: 7 tipů, jak si snadno a rychle dobít baterky. Napsala jsem ho proto, že každá z nás na mateřské s nedostatkem sil dříve či později zápasíme. Zdarma si jej můžete stáhnout tady >>>
S láskou,
Tereza
Krásný text, děkuji hlavně za jeho závěr.
Zase jsem si, při jeho čtení, uvědomila, jak veliké štěstí jsem měla, že se mi ve 40ti a 44ti letech podařilo přirozeně počít. I když první chlapeček přišel na svět vrátky (doteď si myslím, že docela zbytečně), tak u druhé holčičky jsem si prosadila tunel. A ano, sama jsem si jí i chytla. Obě dvě moje děti jsou pro mě velikej zázrak a dar, druhý porod ještě zázračnej bonus navíc.
Doufejme, že „laskavý císař“ nebude vyjímkou, ale pravidlem, stejně jako možnost rodit dle svých představ a ne dle představ anonymního personálu tak, aby to vyhovovalo jim, nikoliv rodičce.
Ať se vám daří!
Soni, blahopreji vam k VBAC a vasim obema detickam! Je krasne slyset, ze to jde prirozene i v tomto veku. A naprosto s vami souhlasim, bylo by super, kdyby byl laskavy cisar a porody v duvere ve schopnosti zen normou a ne vyjimkou.
Moc mě těší, že porodnice v Rakovníku je stejně laskavá jako ta v Krnově, kde jsem jela z Ostravy s oběma dětmi. Obě děti císařským řezem. První akutní, jak píšete problém s tlakem cca 6 týdnů před, ale to jsem v klidu ustála do poslední chvíle a nenechala se rozhodit. Porod se rozjel přirozeně večer a až ráno následujícího dne jsme jeli do porodnice, kde kontrakce byly takové různé a ani ve 14 hod se nic moc nedělo. Zkušení lékaři už byli hodně nervozní, já ne. Po mém souhlasu jsem souhlasila s oxytocinem a v tu chvíli bylo jasno. Děťátko nalepené vakem k děloze. Syn byl maličký, pouze tříkilový a natěsnaný v děloze. Těhotenství úplně pohodové. Operace dopadla velkým T řezem až k pupíku. Po narození ihned syna dostal manžel a u něj také zůstal a on se o něj staral celé první tři dny. Zvládl to na jedničku, byť byl vyjukaný, sestřičky poradily se vším. Mě syna dával na tulení a kojení. S 30cm jizvou ve dvou směrech, jsem toho bohužel více nezvládla. Kupodivu jsem nepotřebovala transfuzi a šestý den odpoledne jsme jeli domů. Nebyla jsem ani na jip. Personál za námi chodil minimálně, protože viděli, že se máme jako rodina fajn. Také jsem to pak řešila s operujícím lékařem, sama jsem si věci dohledávala. I papíry z porodnice jsem si nechala nafotit. Chodila jsem v dalším těhotenství na kraniosakrální terapii(také kvůli páteři – v té době jsem ještě netušila, že se mi rozjela Bechtěrevova nemoc). Nikoho jsem neobviňovala z toho, co se stalo, ale potřebovala jsem vědět, proč se tak stalo.Druhé těhotenství bylo ještě lepší než to první. Byla jsem neuvěřitelně akční do poslední chvíle. Tlak byl ke konci v pořádku. Rozuzlení přišlo před nerozením dcery, kdy mě laskový pan přimář Šimetka z Fno Ostrava dal odpovědi. Jeho nabídku termínu cs jsem však odmítla a on to respektoval. Nechávala jsem si otevřenou možnost VBAC. To také respektoval. Dvakrát jsem také byla za panem primářem Studeným v Krnově, také on vše respektoval. A pak týden před termínem těžko popsat pocit, jsem věděla, že dcera se narodí cs. Jeli jsme do Krnova a na druhý den jsem se domluvila s panem primářem na operaci. Prostě jsem věděla, že je ten správný čas. Toho rána už na přístroji běžely nějaké kontrakce. Sestřička se divila. Byla jsem naprosto klidná a vyrovnaná. Dojela dula, cestou na sál mě pěkně poskakovalo břicho. Já věděla, že dcera je větší než odhad lékářů. Měla 4,2 kg. Dula se mnou byla na sále, částečná anestezie a pak dětátko hned u sebe. Jen cestou na pokoj mě malou musela přenést dula, která se i svlékla do podprdy po mé prosbě. Na chodbě jsem už cestou na pokoj vítala syna a manžela. Na pokoji mě dula vrátila dceru a my se všichni příjemně naladěni bavili na pokoji další dvě hodiny. Dcerka u mě chtěla být 8 hodin v kuse. Nikdo to neřešil, nikdo to nehrotil a pak už chtěla do své postýlky. Když se na ní dívám ve dvou a půl letech, vůbec mě to nepřekvapuje. Ona přesně ví, co chce a nechce.Pan primář byl natolik laskavý, že mě dovolil mít v porodnici jednu noc a den manžela i se synem. Pak už aždý den jezdili odpoledne na návštěvu. Dceru jsem tak nemusela dávat první noc pryč. Nikomu tam náš syn nepřekážel a vztah dětí to hodně posílilo. Jsou každý tak jiný, ale nedají bez sebe ránu. Opravdu krásné a jsem za to moc vděčná.
Marti, to jsou krasne porodni pribehy!!! Moc vam preju, ze jste mohla byt s obema detmi i s muzem tak brzy po porodech, je to podle me moc dulezite pro vsechny. A moc se mi libi, jak pisete, ze nikoho z niceho neobvinujete, ale ze vas zajimalo, co je za tim. Tento pristup se mi moc libi. Preji krasne ladovsky zimni dny s rodinkou, Tereza