Dudlík & já

Dnes bych se s vámi ráda podělila o svou zkušenost, která krásně demostruje to, jak může být naše rozhodnutí – když je pevné a jasné – velkým pomocníkem při spolubytí s dětmi a jejich rozvoji.

Stalo se to takto. Naši kluci používali dudík do vysokého věku. Nekojila jsem je tak dlouho, jak bych si bývala přála a dudlík jsem jim ráda dopřávala pro uspokojení sacího reflexu (které je pro miminko hodně důležité nejen pro jeho osobní pohodu, ale i z hlediska prevence různých obtíží v dospělosti – např. kouření a dalších). Nějak vnitřně jsem se nastavila, že kolem třetího roku ho oba přestanou používat i na spaní (a nejen přes den, což přestali už kolem roku a půl).

Strategie

No jo, ale jak to udělat, když jsou na něj při spaní tak zvyklí? Postupně jsem je na to připravovala dopředu a mezitím vymýšlela s nejistotou jakési zabalení dudlíku do krabička a rituální předání nějakému malému děťátku. Ale byly v tom pochyby. Zafunguje to? Není ještě moc brzo (mladšímu byly v tu dobu 2 a kousek, staršímu 3 a čtvrt)? Neměla bych to tak udělat jen se starším? Ale jak, když dudlík mají společné?

Tak jsem to ještě chvíli nechala být (jen pro doplnění, už dříve jsem toto téma řešila z hlediska vývoje zoubků a uklidnily mě texty několika zubařů na internetu, kteří říkali, že skoro všechny dnešní dudlíky mají tak zúženou část mezi zuby, že je to pro vývoj zubů v pořádku).

Rozhodnutí

No a jeden večer tak čistím mladšímu synkovi zuby a řeknu mu, ať udělá tygra a zavrčí, abych mu mohla dobře vyčistit ty přední. Načež se podívám pořádně do pusy a vídím, že stoličky na obou stranách krásně doléhají, ale přední zuby ne! Nejsou nijak předkusově vybočené dopředu, ale je mezi nimi cca 1-2mm mezera.

To mě natolik překvapilo, že jsem okamžitě udělala rozhodnutí a klukům oznámila, že ode dneška dudlíky na spaní prostě nemají. Že je to důležité kvůli zoubkům, a že je potřeba, aby se na to podívala naše paní zubařka. A není už tak podstatné pro to, co se vám tu snažím říct, že nás paní zubařka později uklidnila, že kost v dásni se vyvíjí až kolem třetího, spíš čtvrtého roku, a že jsme vlastně mohli dudlíky ještě nějakou dobu nechat. Mé rozhodnutí bylo v tu chvíli úplné, pevné a byla v něm jasnost a klid. A proč vám to celé píšu?

Rozhodnutí dobré pro obě strany

Děti totiž vycítí, jak to s našimi rozhodnutími je. Když například řekneme ostré NE!, kterým na ně tlačíme, je jasné, že mají chuť se bránit, nebo rebelovat. Když řekneme měkké, slabé ne, cítí z něho naši nejistotu a prostor si udělat po svém.

Pokud ale uslyší klidné a jasné Ne, přes které nejede vlak, možná ho občas zkusí změnit, ale většinou vycítí jeho pevnost a rychle a snadno jej přijmou. Zároveň takové Ne bývá respektující na obě strany, když v něm není ani nátlak, ani nejistota – projevy ega – takže je dobré pro obě strany!

Proto přeji spoustu klidných a jasných rozhodnutí nám všem!

S láskou,

Tereza