Jak se mi splnil sen z největších

To vám bylo tak…  Před skoro dvěma lety, v létě 2018, mě to naplno přepadlo. Touha po dalším dítěti. Byla nečekaně silná, všechny smysly zaměstnávající, všepohlcující. Byla umocněná tím, že mé blízké kamarádce touha po dalším dítěti zrovna vrcholila a tím, že jako čerstvé 40cátnici mé hormony zažívaly vzedmutí. Tělo cítilo, že teď nastává poslední období v životě, kdy má síly a chuť se reprodukovat.

Úplně si pamatuji ten den, kdy jsem přišla domů ze setkání s kamarádkou a toto téma naplno otevřela s partnerem (do té doby jsme o tom jen vtipkovali, zejména v obdobích, které byly s našima dvěma kluky náročnější.. :). Trochu mě překvapila jeho rezervovanost a zřetelně jsem cítila, že mé nadšení v jeho intenzitě nesdílí. Byla jsem překvapená proto, že děti miluje (a ony jeho, i cizí) a vždy jich chtěl mít hodně. Ale podařilo se mi vyslechnout jej a dospěle si povídat o otázkách, které v souvislosti s případným třetím potomkem měl. Vlastně jsem za jeho otázky byla vděčná. Umožnily mi zamyslet se nad tím, jak to mám já.

„Půjde všechno dobře? V našem věku?“, zeptal se.

„To nevím,“ odpověděla jsem. „Ale když si to budeme přát a věřit tomu, když poprosíme Existenci o podporu, věřím, že ano.“

„Máme na to dost sil?“, ptal se dál. „Já věřím, že ano. Láska nás tím provede. A když budeme dobře pečovat o svá těla, tak bude i dost fyzických sil.“

„A co finance, budeme mít dost na podporu všech tří dětí?“, zněla jeho poslední otázka. „No, vzhledem k tomu, že nepotřebujeme moc ke štěstí, tak myslím, že ano,“ odpověděla jsem. „Časem se navíc snad rozšíří i můj zdroj příjmů a budeme na to dva.“

I přesto, že rozhovor probíhal, jak probíhal, Davidovi trvalo ještě 9 měsíců, než toto téma „prochroustal“ a přišel s ANO. U mě mezitím opadla už ta veliká vlna nadšení a těšení se, ale radost jsem měla přesto velikou. V únoru 2019 jsme si dali spolu hloubkovou detox kůru a otevřeli „stavidla“. A….?

Miminko nepřichází..

Miminko nepřicházelo.

Byli jsme překvapení, protože v obou případech našich kluků to byla rychlovka. Davídek přišel měsíc poté, co jsem se k Davidovi nastěhovala. Joshík měsíc poté, co jsem začala po porodu Davídka zase menstruovat.

Čím déle miminko nepřicházelo, tím častěji jsem uvažovala: „Proč? Je to tím, že už chceme moc? Je to tím, že to už nemá být? Je to znamení, že bych se teď měla věnovat něčemu jinému?“ Ne, že bychom na miminko nějak tlačili. Vůbec jsem si nijak nehlídala plodné dny a i když jsem tušila/cítila, kdy je půlka cyklu, milování v tu dobu jsem nijak neiniciovala. Ale bylo to překvapivé.

Půjde to ještě vůbec někdy?

Do toho se udála jedna zvláštní věc. Na podzim 2019 vzal David kluky ke svým rodičům na Vysočinu a já měla víkend pro sebe. Menstruace už několik dní (pro mě neobvykle dlouho) nepřicházela, těšila jsem se, že jestli ani do víkendu nepřijde, udělám si test a s tou „novinkou“ se o samotě potěším. Jaké však pro mě bylo překvapení, když jsem zjistila, že první, ani druhý test udělaný další den, nevyšly pozitivně. Napadlo mě – přestávám menstruovat?!?!

S touto myšlenkou se mi vyřinuly slzy a tekly proudem. Oslepená jejich závojem jsem jen rychle sáhla po kabátu a čepici a vyrazila ven. Měla jsem velkou potřebu jít k vodě a pocit, že jen ona dokáže odplavit ten obrovský šok a smutek, který se ze mě řinul ven.

Na procházce mi došla jedna věc. Jeden z hlavních důvodů, proč jsem tolik toužila po třetím děťátku byl – že jsem měla pocit, že naše rodina ve čtyřech není kompletní. Jen představa, že nás je pět, mi dávala pocit ucelenosti. A je pravda, že pár dnů před tímto smutným víkendem jsem si intenzivně vzpomněla na ještě jedno miminko, které jsem čekala už před mnoha  lety s jiným partnerem, a které se nenarodilo. Když jsem si na něj vzpomněla a přizvala jej (zas a znovu) do naší současné rodiny, hned jsem měla z naší rodiny celistvější pocit. Nicméně na procházce mi došlo ještě to, že jedno další děťátko je nedílnou součástí naší rodiny, neb jsem „kmotřičkou“ jedné krásné holčičky. A že když ji zavezmu do naší rodiny, cítím ji ještě mnohem kompletnější.

Nicméně největší úlevu mi přineslo přijetí. Přijetí toho, že možná žádné děťátko už nemá přijít. A taky – a zejména – přijetí toho, že v mém životě ženy možná nastává úplně jiná etapa. Etapa ústupu ženské energie a spolu s přechodem – příchodu větší mužské energie. A jestli to tak má být, že bude tuto etapu fajn uvítat a oslavit, ne se jí bránit a zatracovat ji.

A i když pak mensturace po – pro mě neznámě dlouhých 14 dnech – přišla, a i když jsem se pak dozvěděla, že zpoždění bylo zřejmě vedlejším efektem homeopatik, které jsem brala, věděla jsem, že bylo moc důležité vše, co se odehrálo. Že to byla velká lekce odevzdání se přítomnému okamžiku a přijetí věcí tak jak jsou.

Každopádněěě…?

Když se pak menstruace vrátila, bavili jsme se znovu s Davidem o tom, zda už toto téma uzavřít, či ne. Původně jsme byli domluvení, že vytvoříme pro miminko – vzhledem k našemu věku – okno do konce roku 2019, pak jsme to ale rozšířili na konec mého narozeninového roku v březnu 2020. K tomuto prodloužení nás pozvalo zjištění, že energie mého narozeninového roku jsou pro rozšíření rodiny příznivé a že energie narozeninového roku příštího spíše podporují pracovní aktivity. Téma dalšího děťátka se ve mně nicméně velmi ztišilo a já se pomalu začala soustředit na „návrat do práce“  – kluci už začali chodit do školky – a rozvoj své praxe psychoterapeutky. Toto přesměrování pozornosti a mé energie se výrazně projevilo. Začali se mi hojně hlásit lidé na sezení a dostávala jsem zajímavé nabídky na různé formy spolupráce v oblasti osobního rozvoje. Vše naznačovalo, že toto je teď ten správný směr, kudy se vydat dál.

O to víc mě překvapilo, co se odehrálo na konci ledna. Na Facebooku na mě „bafnula“ upoutávka na webinář Stáni Mrázkové z Plážového podnikání, který nesl název: Jak si splnit v roce 2020 svůj sen. Protože to bylo už třetí upozornění na Stáňu, které ke mně za poslední půlrok přišlo, a protože mě nejen lákalo ujasnit si priority do Nového roku, ale i poznat Stáňu (alespoň takto na dálku), šla jsem hned do toho.

Když nás Stáňa při webináři provázela tím, ať si napíšeme bez cenzury několik přání pro tento rok, a pak z nich vylučovací metodou vybereme „to ono“, vyšlo mi tam k mému úžasu na první místě třetí děťátko. Toto přání jsem měla napsané až na třetím místě, před ním byla větší seberealizace a služba druhým a na druhém zvýšení vitality a shození mateřských kil.

„Vida, jak je má touha velká a nevědomí mocné,“ řekla si má vědomá část. „Nezbývá, než přijmout, že vím jen to, co vím a mnohé netuším..!“

Ano? Ne?

No a co se stalo pak?

Ještě spousta věcí, ale tak už jen ve zkratce to nejdůležitější… Březen minul, miminko nepřišlo. Nastal duben a s ním přišel i můj dotaz na Davida, zda se budeme nějak chránit. „Budeme,“ odpověděl, aniž by nějak specifikoval jak. Pak přišlo první dubnové milování, druhé… neřešila jsem je, protože mi bylo jasné, že se jedná o „bezpečné“ dny a při třetím…?

Třetí bylo obzvlášť překrásné. Z nějakého neznámého důvodu úplně jiné než několik posledních. Dlouze jsme se s Davidem líbali, nikam nespěchali… Měla jsem pocit, jako by to bylo jedno z našich prvních milování. Rozpouštěla jsem se, rozpouštěla, kontrola a ostražitost mizely v dál, a pak…?

Vím, že vás to zajímá, ale ještě teď musím udělat malou vsuvku. A říct vám, při jakých milováních k nám přišli naši dva kluci. Byla to milování, kdy jsem bylo jakoby nejvíc „mimo sebe“. Uvolněná, odevzdaná, s nulovou kontrolou.. Mé vědomí jako kdyby bylo nepřítomné a přitom rozprostřené po celém vesmíru.

No a když se mi teď při milování s Davidem dělo něco obdobného, najednou se ve mně ozval hlas: „Ale vždyť ty máš dnes zřejmě ovulaci! Měli byste se chránit, vždyť jste se tak domluvili!“ A v zápětí se ozval jiný hlas, mnohem tišší a přitom intenzivnější: „Nééé, jen tak dál… Prosííím!“ „No jo, ale teď už se to nepodaří, když si tady takhle povídáme, když už tu jsme a zasahujeme do toho,“ dodal ještě první hlas. A pak…? Pak už nevím…

Ano!

A za dva týdny a pár dnů už jsme slavili tu velkou novinku. Až do poslední chvíle jsem netušila, že jsem těhotná (v obou prvních případech jsem to poznala ještě před testem) a sic mě to mrzí, oslava dvou čárek byla znamenitá. Testy jsem si schovala po těle (jeden zastrčila do kalhotek, druhý do podprsenky) a Davida nechala hledat. A ten se pak jen smál a smál a smál. A pak jsem se smáli a líbali a smáli a líbali. Bouchli jsme šampáňo a kluci se úplně naší radostí nakazili (i když jsme se s Davidem dohodli, že jim to řekneme až druhý den, abychom si to nějaký čas užili jen sami dva pro sebe).

A co z toho plyne? Alespoň pro mě toto:

S láskou,

Tereza

p.s. Teď je mi trochu špatně. Ale raduji se z toho. Je to pro mě známkou, že miminko je tu se mnou. Děkujíííííí!