A tak jsem se zamyslela a napsala, co podle mě zvyšuje psychickou odolnost každého člověka. Níže proto najdete mých 4+1 tipů, jak si dlouhodobě budovat svou psychickou imunitu.

Když člověk zažije velké zranění v dětství (nebo i později), stane se v jeho psychice to, že se z celistvé, zdravé části odštěpí (menší či větší) traumatizovaná část a tzv. prežívající část. Traumatizovaná část je ta, která je zraněná, která se potřebuje někde ukrýt, schovat se. Přežívající část je ta, co jedná, co nám celou situaci pomůže přežít, překonat.

Zranění máme každý ve svém psychickém systému desítky (či možná stovky). Někdy se jedná vyloženě o traumata (např. když jsme byli odebráni mamince v porodnici hned po narození a chyběl nám kontakt s ní, její láska, podpora a pocit bezpečí), někdy se jedná o zranění výrazně menší (např. maminka zakáže děťátku skákat do kaluží, a tak mu částečně omezí kreativitu používání jeho životní energie).

Proto je naše psychika necelistvá, rozdělená do různých částí, někdy se hovoří i o podosobnostech. Různé části mají různá přání a potřeby. Ve zraněných částech je spousta neuvolněných emocí a energie, kterou nepoužíváme. Často ani o svých bolestech nevíme, protože jsme je obranně vytěsnili ze svého vědomí. A tyto naše staré bolesti pak z nevědomí řídí do značné míry náš život.

Naše psychika je totiž jako ledovec. Jen cca 5-10% psychiky tvoří její vědomá část, to je ta část ledovce, co je nad hladinou. A celý zbytek naší psychiky tvoří nevědomí. Tedy ta hlavní velká část, která je analogií části ledovce ukryté pod hladinou.

A právě “pod hladinou” naší psychiky se ukrývají mnohá zranění a různé části naší psychiky. Dobrou zprávou však je, že tam nejsou samy. Jsou tam i nejrůznější zdroje a osobní kvality, které v sobě máme. Ty ale buď vůbec nevyužíváme, nebo nevyužíváme jejich plný potenciál. Jeden příklad za všechny: muž je schopný manažer, v práci velmi kreativní. Nedokáže však být kreativní ve vztahu se svou ženou. Prací na sobě (např. s pomocí neurolinguálního programování) si v mozku „přemostí“ schopnost kreativity i do oblastí mimo práci – do vztahu k ženě, k dětem, k ostatním lidem.

A je to právě práce na sobě a léčení starých traumat, kterou doporučuji všem, co se zajímají o zvyšovaní své psychické imunity a odolnosti. Jakou formu si člověk zvolí, je na každém. V dnešní době máme tu výhodu, že nástrojů existuje spousta a každý si tak může vybrat ten, který vyhovuje právě jemu. Z mého pohledu je však důležité, aby se pracovalo nejen s mentální složkou, ale i složkou emocionální a tělesnou. A aby se zavzala do léčení nejen ta horní – vědomá – část ledovce, ale i ta spodní, nevědomá, skrytá.

Zkoumání nevědomí totiž obsahuje i mnohé poklady. Od úlevy, přes získaní více enegie až po objevování a žití čím dál tím větší části svého potenciálu.

Jedním z velkých témat pro naprostou většinu z nás je vztah k autoritám. Téma autorit souvisí hodně s chováním našich rodičů v dětství,  mimo jiné s tím jak k nám byli, či nebyli kritičtí a přísní. Toto téma je pro člověka aktivní, pokud k autoritám vzhlíží a nebo tehdy, pokud se vůči nim vymezuje.

Pro případ vzhlížení je známá paralela oveček, které následují pastýře. Výhoda nechání se vést spočívá v tom, že člověk nemusí používat energii na tvoření si vlastního života, velká nevýhoda však spočívá v tom, že člověk odevzdává svou sílu druhým, je nesvobodný a manipulovatelný.

Pro případ rebélie vůči autoritám existuje paralela se lvem. Lev se autorit nebojí, nenechá se jimi ovládat, ale zase – v opačném extrému – uznává pouze svůj názor a nemá otevřeno pro názory druhých. Tento člověk není manipulovatelný, okrádá se však o možnost obohatit se moudrostí druhých a inspirovat se.

I s tímto tématem se dá výrazně hnout. Dá se rozpouštět v různých oblastech, ve kterých na nás má vliv. Člověk se pak dostává do polohy “dospělého dítěte”, kde si uchovává dětskou čistotu (aniž by byl naivní), důvěru (aniž by byl manipulovatelný) a svobodné a láskyplné konání (při respektu k potřebám druhých). Ke člověku se tak vrací spousta energie, dříve autoritám buď odevzdávané, či investované do boje s nimi.

Smrt je přirozenou součástí života. Respektive by mohla být. V naší, zejména západní civilizaci, však pozbyla své místo v životě každého z nás. Vlastně si tu – obecně řečeno – hrajeme na to, že neexistuje. Nerespektujeme křivku životní energie (která někdy kolem 35 roku začíná pozvolna klesat), děláme vše pro to, abychom nestárli, nutíme se podávat stále stejný, ne-li ještě lepší výkon. Nemocné odkládáme do nemocnic a smrt tak v podstate zažíváme jen ve virtuálním světě.

Strach ze smrti nám bere velké množství energie. Stejně jako boj se stárnutím. Přitom energie smrti není nijak děsivá. Kdo přijal energii smrti v jeji přirozenosti, a pak se s ni setká, pocítí její neutrálnost či spíše laskavost. Že nepřichází dřív (ani později) než má, že nikoho nesoudí, ani netrestá. Přichází v ten pravý čas, kdy se naplní čas člověka na Zemi a už více se tu nemá co naučit a ani jak být prospěšný.

Kdo si popracuje s tématem smrti, získá velký klid na duši. A pokud si toto téma – které má jako každé velké téma vícero vrstev – zpracuje skutečně do hloubky, setkává se pak pouze se strachem, který je přirozený a instinktivní, reagující na reálné ohrožení v daném momentu. Není tedy chycen v pasti strachu virtuálního, který člověk pociťuje i v dobách, kdy mu skutečné nebezpečí nehrozí.

Nejsme jen naše mysl, emoce a tělo. Každý člověk má mnohem více vrstev a mnohem větší potenciál, než jaký dosud využíváme. I kapacita mozku je mnohem větší, než těch 5-10%, které zatím umíme používat.

Kdo na sobě pracuje, ten postupně objevuje svůj potenciál a jeho ledovec se (pomalu, ale jistě) vynořuje nad hladinu.

Mám opakovanou zkušenost (osobní i z praxe), že člověk, který si poléčí vícero zranění z dětství a dostatečně “ovládne” svou mysl (ve smyslu, ze se stane jejím Mistrem a nenechá ji, aby ona vláda jemu), v sobě začne otevírat schopnosti, které netušil, že má/může mít. A teď mluvím o schopnostech typu – jasnovidění, channeling, telepatie a dalších.

Není to tak, ze tyto schopnosti má pár “vyvolených”, kteří se s nimi rovnou narodí. K těmto schopnostem je možné se dopracovat. Může je mít každý jeden z nás, když dostatečně zaléčí stará svá zranění, získá prostor pro další informace a citlivost na ně. Představme si teď na chvíli, že by všichni lidé byli schopni telepatie a na dálku se domlouvali bez mobilu. Že by každý (jasno)cítil, jak je tomu druhému a jaký má dopad jeho chování na emoce druhých. To jsou, panečku, možnosti, že? To je potenciál!

A u tohoto bodu bych chtěla zmínit ještě jedno. Kdo objeví svou spirituální stránku, setká se se svou duší a naučí se s ní rozmlouvat, tomu se taky moc uleví. Pochopí totiž, že existují větší “věci”, než je on sám, že většími jsou například Život, Smrt, Příroda, Vesmír… Procítí svou reálnou velikost tady na Zemi. Pochopí, že vše se děje právě tak, jak má. Že vše má svůj smysl a řád a i když jej třeba hned nechápe, cítí, že se do moudrosti těchto vyšších sil může uvolnit, od nich se učit a skrze ně se léčit a rozvíjet dál.

Pocítí své napojení na celek a může zažít, jak neutuchajícím zdrojem klidu a energie je prožitek celistvosti a souladu se vším, co je.

A závěrem si dovolím přidat ještě jeden velmi důležitý faktor. Protože psychika a „fyzično“ jsou spojenými nádobami a jednomu se daří, když se daří dobře druhému, je pro dobrou psychickou imunitu velmi důležitá i dobrá fyzická imunita. Tu člověk může podporovat mnoha způsoby – od imunitu podporující stravy, přes fyzickou aktivitu až po aktivovaní samoléčebných mechanismů těla. Takže téma “na román” (a už spíše z dosahu mého oboru). Ale jestli budete mít zájem, dejte vědět a já řeknu kolegovi z VO2MAX, lékaři funkční medicíny, aby vám k tomu své napsal. Protože dobrá fyzická kondice je pro psychickou odolnost velkou oporou.