“Mami, šekneš to kukům?” Poprosila mě před pár dny Sofinka před spaním. “A co jim mám říct, Sofinko?” zeptala jsem se, naprosto netušící, co po mě chce. “No, jak jsme dnes viděly toho andělíčka peci.”
“Jo ahaa, ty máš na mysli jak… “, odpověděla jsem a jala se vyprávět klukům, jak po mě Sofinka chtěla ten den po cestě na nádraží (kam jezdíme v týdnu kluky vyzvedávat ze školy), abych zastavila a jela se s ní podívat na pole, kde viděla andělíčka. A že už to bylo podruhé za posledních 14 dnů, co to po mě chtěla. A že toho minulého andělíčka viděla taky při cestě na vlak, akorát o něco dál a po pravé straně.
Pak jsme si povídali o tom, jak obdobně zajímavé věci viděli/slyšeli/vnímali kluci, když byli malí.
Vzpomněla jsem si, že Davídkovi nebyly ani tři, když nám vyprávěl o tom (svou tehdy ještě velmi omezenou slovní zásobou), že se mu v noci zdálo o mrtvých lidech, kteří mu něco vyprávěli a chtěli po něm, aby nám to řekl.
Jak Joshíček nám vyprávěl – rovněž když mu nebyly ještě ani 3 a rovněž svou tehdy ještě velmi omezenou slovní zásobou – že jsme po cestě od zubaře autem z Prahy narazili do zelené paní, že to byla víla a že se jí ale nic nestalo.
Pak jsem taky vzpomínala na to, když nám kluci “četli myšlenky” jako malí (i teď později, ale o něco méně). Např. si úplně jasně pamatuju, jak jsem je jeden den vezla ráno do školky a přemýšlela o tom, kam bychom mohli jet o nastávajícím víkendu celá rodina na výlet. Napadl mě Barokní areál Skalka, kde jsme už víc jak půl roku nebyli a který máme moc rádi. Aniž bych cokoliv řekla (že např. teď přemýšlím o tom kam na výlet), Joshík tehdy řekl – a co kdybychom jeli o víkendu zase na Skalku?
V neposlední řadě si dovolím zmínit Davídkovu schopnost se orientovat. Když mu byly 4 roky a já ho uspávala, nějak jsme zabrousili na to, kterým směrem bydlí babi Líba a děda Eda (ptal se tehdy on). Než jsem se stihla zorientovat, ukázal správným směrem. Tak jsme zkusili, kde bydlí má sestra, teta Sášenka. Taky ukázal správně. Správně pak ukázal i dalších 5 směrů (včetně toho, kde jsme kdysi dávno byli na Vysočině na Plaváčku a kde je Austrálie, kde nikdy nebyl).
Když jsem tuto jeho dovednost při uspávání znovu zmínila, s naprostou lehkostí a jasností se k ní přihlásil a správně ukázal, kde bydlí teta Sášenka (i když my už teď bydlme jinde než dřív a tudíž to je jiným směrem), kde bydlí babi Líba a děda, kde je Dvůr Sofie – jeho škola – a Itálie. Když jsem se ho zeptala, jak to ví, řekl mi, že si pamatuje všechny cesty, kudy kdy jel a jejich polohu. Wow!
Těch příkladů by bylo ještě hodně. Jak např. oba kluci ve věku kolem 4/5 let přirozeně mluvili o spoustě fyzikálních zákonů, začali sčítat čísla aniž bychom je to učili atd.
Máme geniální děti? Ano i ne. Ano v tom, že tyto dovednosti se mohou jevit z pohledu klasického vzdělání jako geniální. A ne v tom, že tyto dovednosti nejsou něčím speciálním, rodíme se s nimi naprosto my všichni.
Na to jsem vlastně odpověděla už výše. S obdobnými schopnostmi se rodíme my všichni.
Tak jednoduché to je.
Proč si je tedy nejsme schopni uchovat do pozdějšího dětského věku, resp. dospělosti? Kde a jak je po cestě ztratíme?
Dítě se rodí s plným potenciálem. Kterého si však není vědomo. Tím jak roste a jak se k němu chová jeho okolí (rodiče, později učitelé, kamarádi a celá společnost), si své dovednosti zvědomuje, či ne.
Např. takové malé miminko si ani není vědomo svého těla. Až poté co stokrát až tisíckrát vidí svou ručičku na něco sáhnout či do něčeho narazit si uvědomí, že má něco, co má někde konec/okraj a pomalu (ale jistě) si začne uvědomovat své tělo a jeho tvar.
To samé platí o našich různých schopnostech a dovednostech. Jako malé děti potřebujeme od světa vnější zpětnou vazbu, abychom si uvědomili, jaké schopnosti máme a začali je vědomě používat.
Funguje to podobně jako divadlo. Pokud jsou celý náš dětský život namířena světla reflektorů jen na hlavní dva aktéry divadelního kusu, netušíme nic o všech ostatních aktérech na jevišti, jejich dovednostech a vztazích ani krásách všech kulis a šíři daného prostředí.
A obdobně – co nám rodiče v dětství neodzrcadlili (protože jim samým to nebylo v dětství zrcadleno a tím pádem si toho oni sami nejsou vědomi), toho si nejsme vědomi ani my a o to/tyto schopnosti skrze naši nevědomost přicházíme.
Většina rodičů dokáže dětem celkem dobře zrcadlit jejich základní fyzické potřeby jako je hlad, zima, potřeba bezpečí, atd. a postarat se o ně.
Relativně dobře dokážeme děti – my rodiče – saturovat i po jejich emocionální stránce – zrcadlit jim jejich schopnost a potřebu milovat a být milováni, potřebu kontaktu, atd.
Často ale jako rodiče selháváme ve schopnosti zrcadlit našim dětem jejich přirozenou duchovnost a jejich duchovní schopnosti, protože nám samým v dětství tyto schopnosti nebyly zrcadleny vůbec (či minimálně).
Hned jako první se nabízí jasná výhoda používání těchto dovedností. Komu by se nehodilo vědět, co si ten druhý skutečně myslí? Kdo by nechtěl používat svou intuici, když by ho vedla k rozhodnutím v souladu se vším co je a do života v plynutí? Kdo by nechtěl zažívat i jako dospělý pestrý svět dětského vnímání a vidět svého strážného anděla a další bytosti nehmotného světa, které existují a pomáhají nám?
Další výhoda používání všech našich darů a talentů už není tak zřejmá. Ale existuje stejně přirozeně jako je přirozené všechny své dary a talenty mít a používat.
Když nám nejsou všechny naše schopnosti zrcadleny, v práci s Esencí (se kterou se rodíme) říkáme, že v nás vznikne tzv. díra. A vznik této díry bolí. A život s ní pak taky (a že jich máme požehnaně my vsichni!).
V běžném životě se to pak manifestuje tak, že např. závidíme druhým. Závidíme jim třeba, že se cítí svobodní ve vyjadřování negativních věcí (když my sami máme díru v oblasti svobodného projevu). Nebo se nedokážeme tak moc radovat, jak bychom mohli. Tolik milovat, kolik bychom mohli. Nebo cítíme, že nám něco chybí a nevíme co! Nebo nemáme tolik vůle, kolik bychom mohli mít, resp. její míra nám kolísá.
Esence, se kterou se rodíme je totiž něco jako světlo. A i ta se dá rozložit – podobně jako světlo – na jednotlivé složky (barvy). Jsou jimi: láska, síla, radost, vůle, svoboda a klid.
Když nám nejsou všechny tyto aspekty naší Esence zrcadleny a v plné míře, vznikají v nás díry. Esence se vytrácí a na obranu našich zranění/děr vzniká naše osobnost, která už však není v přirozeném proudu života, ale životem se snaží proplout tak, aby se naše stará zranění neaktivovala. Což se může manifestovat např. jako deprese, rezignace, apatie, nebo například rigidita, přílišná starostlivost o druhé, vysoké nároky na sebe, přebírání zodpovědnosti druhých na sebe, atd. atd.
No nebylo by lepší si popracovat se svými dírami a znovu se propojit s Esencí? Protože ona tu neustále je, to jen my sami jsme od ní odpojeni, ona nikam nemizí.
Nechci vás nijak strašit. Ale podle psychosomatického přístupu má naprostá většina fyzických obtíží příčinu v psychické oblasti a v psychických omezeních.
To nám může být další motivací proč se pustit do práce na sobě. Jak kvůli našemu vlastnímu psychickému a fyzickému zdraví, tak i kvůli našim dětem. Abychom v nich vytvořili co nejméně děr, resp. aby si uchovaly co nejvíce své přirozené krásy a Esence a kontaktu s tou velkou ESENCÍ (která zahrnuje Esenci všeho, co je – lidí, zvířat, rostlin, živlů, nehmotného světa, vesmíru, veškeré vědění, atd. atd. atd.).