Jak jsem se mohla na mateřské „roztrhat“ a nejdřív to nebylo dobré pro mě ani pro okolí

Dnes jsem šťastnou mámou dvou kloučků (a třetí holčičky na cestě), která nezapomíná na sebe. Ctím své potřeby a hlídám si úroveň své spokojenosti v mateřství. Když vymýšlím program s dětmi, ptám se i sama sebe: „Na co máš zrovna chuť?“ Hledám a nacházím – snáz a snáz – aktivity a řešení, ve kterých je dobře nám všem, nejen dětem.

Ale ještě před pár lety to tak vůbec nebylo. Když náš starší syn Davídek začal ve čtvrtém měsíci budit 8-10x v noci a pokračovalo to několik týdnů, byla jsem na pokraji sil. Přes noc jsem se nevyspala a přes den si připadala jako v pasti.

Já, svobodomyslný Beran a dle čínského horoskopu svobodu a prostor milující Kůň, který posledních xy let žil život dle svých přání a potřeb, jsem si najednou připadala jako kůň zavřený v ohradě. Kůň, který nejen že nemůže volně běhat po loukách a pláních, ale navíc má v té ohradě nalajnováno, kudy daný den vůbec může jít a kde má v jakou dobu být. Kůň řízený mým prvorozeným synem a jeho potřebami.

NA DNĚ

Na několik dlouhých týdnů jsem zcela zapomněla na své potřeby. A to i přesto, že předtím jsem je několik let dokázala dost dobře vnímat a jejich naplňování pro mě bylo v práci i v osobním životě samozřejmostí. A to i přesto, že jsem psychoterapeutka, která ví, jak je důležité pečovat o sebe a o svou fyzickou a psychickou pohodu.

Toto mé „zapomnění na sebe“ ale mělo svůj jasný původ. Už kdysi před léty, když jsem pracovala na Úřadu vlády tehdejšího vicepremiéra pro ekonomiku Martina Jahna se projevilo. Tehdy jsem pracovala několik měsíců 10-14 hodin denně. Mým vědomým motorem byl tehdy idealismus a snaha přispět k nastavení kvalitnějších podmínek pro podnikání v ČR. Až později, když jsem při tom v 27 letech uhnala syndrom vyhoření a začala se sama sebe ptát – proč?, proč když jsem úspěšná a daří se mi téměř vše, na co sáhnu, nejsem šťastná?, jsem začala jezdit na kurzy osobního rozvoje a léčit svá stará zranění. Až mnohem později jsem zjistila, co je skutečným důvodem toho, že se rozdávám pro druhé a zapomínám přitom na sebe.

Zpětně jsem za toto své dno velmi vděčná. Umožnilo mi nastoupit cestu osobního rozvoje a léčení ran z dětství. Například toho, jak na mě maminka neměla (psychickou) kapacitu, když mě čekala, protože umírala její maminka a mámu přemohl žal. Nebo to, jak toho bylo pak na mámu moc, protože se (tehdy) neuměla bránit a říkat ne a pracovala tvrdě na úkor své i naší psychické pohody.

NA CESTĚ VZHŮRU

Až později, v psychoterapeutickém výcviku, jsem se dozvěděla to, že když dítě zažívá v dětství časté a silné výkyvy náladu u (jednoho či obou) rodičů, stane se z něj tzv. Potěšitel. Protože své rodiče potřebuje k tomu, aby přežilo, snaží se jim pomáhat s jejich náladami a minimalizovat výkyvy tím, že je poslušné. Snaží se jim maximálně vycházet vstříc, i proti svým přáním a potřebám. Takový malý Potěšitel si pak do života odnáší vzorec – důležití jsou ti okolo mě a okolí, já důležitý nejsem.

I když se mi tento vzorec podařilo v rámci mnoha výcviků a terapií do značné míry rozpustit a když jsem žila sama za sebe, vůbec už se v mém životě neobjevoval, znovu se silně projevil po narození prvního synka. S velkými problémy to tak bývá. Mají několik vrstev, které je potřeba opečovávat postupně, tak jak se v životě ve stále větší hloubce postupně vynořují. Odlupovat je jako vrstvy cibule.

NA CESTĚ VZHŮRU V MATEŘSTVÍ

Když se v mateřství toto téma u mě znovu objevilo, zašla jsem si ke kolegyni na terapii. Pomocí kineziologie a konstelací jsme odblokovaly mé nastavení dávat druhé na první místo a léčily tak zpětně i celou naši rodovou ženskou línii. Pamatuji si, že se v terapii ukázal i otisk kolektivního nevědomí, konkrétně toho, jak si ženy po staletí dostatečně neuvědomovaly svou sílu a neměly možnost říkat NE, resp. vyjadřovat svobodně svá přání. I toto jsme uvolnily. Doma jsem si ještě namíchala tinkturu z Bachových květových esencí a těšila se, až se efekt terapie začne odvíjet v mém běžném životě.

Za pár dnů to začalo. Postupně jsem si víc a víc uvědomovala své pohodlí a nepohodlí a na nepohodlí reagovala snahou o změnu. Cítila jsem, jak v mé psychice vznikl nový prostor, který můžu zaplnit jiným druhem jednání. Začala jsem se sama sebe ptát: „Co přesně potřebuji?“

CO MI POMOHLO

Chci teď ještě na závěr říct, že jsem vděčná i za toto své druhé velké životní dno. Pomohlo mi pohnout se opět výrazně dál, zaléčit další části mé psychiky (což pokračovalo pak ještě dál, několika dalšími sezeními) a naučit se dbát stejně tak na potřeby své, jako těch druhých. A nejen sama za sebe, ale i ve vztazích s nejbližšími. Tvořit si mateřskou svých snů a ladit ji postupně až do skutečné dovolené.

Pokud byste si mateřskou chtěly také co nejvíce užívat a nejen ji přežívat, stáhněte si můj Ebook Maminka v bavlnce: 3×5 tipů, jak si vytvořit z mateřské skutečnou dovolenou. Je plný mých osobních praktických tipů, které zafungovaly dobře nejen mě, ale i mnoha maminkám, které ke mně teď docházejí na sezení.

S láskou,

Tereza