Dech – brána k našemu plnému potenciálu a dlouhověkosti

Už je to pár týdnů, co jsem se vrátila z prvního modulu výcviku v dechových technikách, Dech Existence. A pořád ve mě silně doznívá.

Mám pocit, jako bych za těch 5 dní uvolnila tolik emocí zamrzlých v těle, že by to vydalo na půl roku pravidelných sezení s terapeutem!

A protože jsem teď dechem naprosto fascinována, budu vám tu teď o něm psát sem tam články. Jak takový malý (a navíc zcela přirozený) mechanismus dokáže tak obrovské věci! Ať už:

• uvolnit již zmiňované emoce zamrzlé v těle, vzniklé při traumatu;
• dostat se zpět k prožitku porodu a přepsat jej;
• dostat se do stavu změněného vědomí, kdy nám dech zcela vyostří naše smysly a podporuje jejich rozvoj do plného potenciálu a
• jak dokáže dech podporovat dlouhověkost.

Ale vše postupně, jedno za druhým. Pro dnešek tedy alespoň malý úvod.

Víte, že dech je jedinou autonomní funkcí v těle, kterou můžeme ovlivnit?

Víte, že dech je nejpřímější nástroj, kterým můžeme uklidnit náš nervový systém?

A víte proč naprostá většina z nás dýchá jen na 20-40% naší kapacity?

Proč dýcháme jen na cca 20-40% své kapacity

K tomu poslednímu napíšu více. Důvodů je vícero, ale mezi ty nejhlavnější patří tyto dva:

• Skoro nikdo z naší generace nezažil klidné dotepání pupečníku a příležitost, aby se naše plíce přirozeně a ve svém vlastním tempu rozvinuly, než jsme se poprvé nadechli. Byli jsme nuceni nadechnout se dříve, ve chvíli, kdy se naše plíce teprve rozvinovaly. A pokud se děťátko poprvé nadechne, když se mu plíce teprve rozvinují, první nádech ho bolí. Jeho setkání s dechem tak není úplně přátelské a k dechu pak proto nemá po celý život úplně přátelský vztah.

• Určitě to sami znáte, když se malé dítě uhodí, prvních pár sekund je úplné ticho, než se ozve křik. Jako malé děti jsme se velmi rychle naučili zadržovat dech, když nás něco zabolelo a/nebo když jsme něco nechtěli cítit. V těle máme kvůli tomu uložených spoustu nezpracovaných emocí, když tento mechanismus používáme i v dospělosti v mnoha situacích, kdy nedáváme svým emocím volný průchod.

Pomocí dechu se velmi snadno a rychle dokážeme s těmito emocemi znovu spojit a v bezpečném prostoru drženém terapeutem je bezpečným způsobem uvolnit. Nastává pak úleva, jejíž součástí je i úžasná prevence nemocí. Neboť ne nadarmo jsou nemoce označované jako nezpracované emoce (v tomhle je čeština naprosto úžasná).

Přepis porodu

Výcvik v dechu je mým už šestým dvouletým terapeutickým výcvikem. No nikdy předtím jsem nezažila takovou jízdu, takovou intenzitu uvolňování svých bloků a traumat (a to samé u kolegů z výcviku, se kterými se střídáme při trénování jednotlivých dechových technik v pozici klienta a terapeuta).

Budu vám teď vyprávět o jednom konkrétním sezení, kde jsem byla v roli klienta. Vyprávění je to hodně osobní, prosím proto o respektování důvěry, kterou do vás – mých milých čtenářek – vkládám.

Když jsme trénovali techniku rebirthingu – znovuprocházení si porodem, uvolňováním emocí s ním spojených a následným přetiskem negativního zážitku po porodu pozitivním – byla jsem ve dvojici s kolegyní Terezkou, která už výcvikem prošla a teď si ho znovu opakuje (ne proto, že by se znovu potřebovala něco učit, ale proto, že ji dechová sezení tolik dala).

Jako zkušená dechová terapeutka mě překvapila, když se mě ptala, jestli mám pro svůj proces nějaké přání. Podle zadání jsme měli jít čistě do procesu, aniž bychom se jej snažili nějak ovlivnit.

Přání jsem měla. Jako dítě, jehož příchod na svět byl urychlen oxytocinovou injekcí mamince, jsem měla přání zvolit si svůj čas porodu.

Když jsme začali dýchat a dlouho se nic nedělo, byla jsem překvapená. Obvykle mi proces nabíhá velmi rychle. Tentokrát se dlouho nic nedělo, ale pak jsem se najednou ocitla u ústí černého tunelu, ze kterého jsem měla strach. Jako blesk z čistého nebe ke mě v tu chvíli přišla informace: „ještě nemusíš“ a já se do ní zcela uvolnila. Tlak polevil a mě se velmi ulevilo. Po chvíli jsem cítila, že jsem připravená. Pak však přišla další blesková zpráva: “Ale co máma? Jsi si jistá, že i ona je ready?“ Ready nebyla, byla vyčerpaná, potřebovala si oddechnout.

Když se naše síly spojily, cítila jsem silné sevření porodních cest. Tlačila jsem se jimi spolu s máminou snahou, nedýchala snad několik světelných let. Aspoň tak mi to zpětně připadalo, v tu chvíli mi to však přišlo zcela normální. Po tom extrémně dlouhém tlaku a zadržení dechu však přišel hluboký nádech, a další a další, přerývaný jen krátkými raketovými výdechy. Jako by se mi stále nedostávalo vzduchu.

Nebudu dál popisovat nádherný „bonding“ s maminkou, kterou mi suplovala terapeutka-kolegyně z výcviku. Ani to, jak jsem jako čerstvě narozené miminko vnímala čas po porodu a jak traumatizující je, i když je porod šťastný a přirozený, maminka je šťastná a děťátko v radostí vítá. Obojí by si sice zasloužilo svůj prostor, ale to už by byl článek opravdu dlouhý a o traumatu jsem tu už psala samostatný článek.

Teď chci ještě říct, co mi přineslo projití si tímto procesem do reálného života. Po návratu domů, jsem byla zpomalena tak na 20% své obvyklé rychlosti. Časem se rychlost zvedla na průměrných 50% mé obvyklé, s výkyvy i do vyšších čísel (výjimečně, v případech akutních), nikdy však už dlouhodobě nad.

Vím, že tento laskavý přetisk mého porodu dopomohl tomuto zpomalení. Tím, že jsem si mohla sama zvolit čas porodu, jsem přetiskla vzorec: !musíš to udělat rychle, co nejrychleji, tak, jak my – vnější autorita – to po tobě chceme!

Děkuji za tuto možnost, za toto úžasné léčení. Jsem za to mega zpomalení vděčná a vlastně už mi přijde toto nové tempo – čím dál tím víc – to jediné souladné a přirozené.

Na cestě za plným potenciálem

Závěrem tohoto mého úvodního článku o dechu, bych vám chtěla ještě ukázat, jak nás dech dokáže přenést do stavu rozšířeného vnímání, ve kterém jinak cítíme a vnímáme to, co se děje.

Když se blížil poslední večer našeho prvního modulu výcviku Dech Existence, tušila jsem, co přijde. Že budeme dýchat jednotlivými čakrami a stoupat od nejnižší po nejvyšší (a ty navzájem pak dechem taky propojíme).

Tento způsob dýchání jsem zažila už několikrát, Bhagat Johan Zeilhofer jej rád zařazuje snad na každou skupinu, kterou vede. Celý proces trvá skoro 3 hodiny a vždy to bylo pro mě velké.

Dech nám ukazuje, jak velký potenciál v nás lidech ještě je. Ať už ve schopnosti prožívat, vnímat, uvědomovat si věci, tak i ve schopnosti cítit intenzitu a propojení smyslů.

U všech delších dechových sezení jsem se na výcviku dostala vždy do jakéhosi prázdného prostoru, kde jsem vnímala téměř jen hudbu. No a v tomto případě to bylo nejsilnější.

Ve třetím kole dýchání čakrami jsem si připadala, jako kdyby mi někdo odšpuntoval uši. Na pravé ucho mi přišla hudba až extrémně hlasitá, i když vím, že extra hlasitá nebyla, neb zesílené vnímání zvuku mému levému uchu nevadilo a ani po sezení si nikdo na hlasitost hudby nestěžoval.

Hudbu jsem vnímala taky velmi detailně. Obvykle jsem schopna slyšet v detailu tak 2-3 tři z 5 nástrojů, když hrají pohromadě, teď jsem slyšela detailně úplně všechny. A hudbu jsem vnímala úplně všude okolo sebe. Neřinula se jen ze směru čtyř reproduktorů, byla přede mnou i za mnou, nahoře i dole u země. A navíc, já jsem cítila její vibrace ve svém těle! Na povrchu celé horní části trupu, od rozkroku až po krk. To se mi ještě nikdy nestalo (teda kromě jednoho brutálně hlasitého metalového koncertu, na kterém jsem se ocitla kdysi pradávno víceméně omylem a po kterém jsem špatně slyšela ještě celý večer).

Nicméně v tu chvíli dýchání – když jsem cítila vibrace v těle – mě nejdřív napadlo, že jsem reprák! Přesně tak jsem totiž ty vibrace cítila, jako když si sáhnete na reproduktor a cítíte, jak v něm zvukové vlny vibrují. Pak mi ale došlo, že hudba mnou neprotéká, že se mě jen dotýká. A spolu s tím přišlo nádherná uvědomění – mé tělo se miluje s hudbou..

Byl to nádherný zážitek. “Best concert ever!” Říkala jsem pak Bhagatovi.. :).

Dech nám ukazuje, jak velký potenciál v nás lidech ještě je. Ať už ve schopnosti prožívat, vnímat, uvědomovat si věci, tak i ve schopnosti cítit intenzitu a propojení smyslů. Já osobně mám odmala celkem silnou schopnost vizualizovat. Prací na sobě na různých skupinách a v rámci trénování různých technik na výcvicích se mi hodně rozvinula schopnost cítit a vnímat polohu a pohyb těla, tzv. kinestezie. Nyní přišel na řadu při dýchání rozvoj mých auditivních schopností a jejich propojování s dalšími smysly. No není to nádhera?

Naše schopnost dýchat či nedýchat naplno je taky jasným ukazatelem dlouhověkosti, jak vyzkoumali vědci v rámci tzv. Framinghamovy studie, kteří v osmdesátých letech na vzorku 5200 zjišťovali, jestli velikost plic skutečně souvisí s dlouhověkostí. Přišli na to, že ukazatelem délky života překvapivě není dědičnost, strava ani množství pohybu, ale kapacita plic.

Co za dobrotu nám dělá, když dýcháme nosem, a naopak jak zle nám dělá dýchání pusou, o tom bude můj další článek. A taky o tom, jak pomocí dechu posilovat svou kapacitu plic a rozvíjet tak svou dlouhověkost. Pokud vás tento článek zaujal a těšíte se na pokračování, dejte vědět do komentáře dolů pod článek. Čím víc se vás ozve, tím dřív si na něj vyhradím čas a napíšu vám jej.

Krásný den plný hlubokého nádechu i výdechu vám přeje,

Tereza