Emoce zažíváme všichni, nejen děti, ale i my dospělí. Jsou reakcí našeho organismu na situace, které pro nás mají význam.

To, že můžou mít pozitivní či negativní náboj taky všichni víme. A máme prožité nejen v psychice, ale i v těle.

Dnes bych se ráda zaměřila na tzv. negativní emoce. Trošku je „odtabuizovala“ a hodně vás podpořila v úlevném nakládání s nimi. Dala vám jednoduché nástroje, jak s nimi pracovat. Jak u sebe samých, tak u dětí.

Význam emocí

Každá emoce má pro nás nějaký význam. Ať už v tom, že nám přináší libé pocity a pozitivní rozvoj do života, tak v tom, že nás varuje před něčím. Například strach nás může varovat před nebezpečím, hněv ukázat na překážku či nepřítele nebo radost v nás naopak může vyvolat uvolnění a důvěra vytvořit spoléhání se na druhého.

Není to tedy tak, že negativní emoce jsou ty „špatné“ a pozitivní ty „dobré“. Každá emoce má pro nás nějakou důležitou zprávu.

A je dobré se naučit rozlišovat, kdy je jakou emoci vhodné vypustit ven a v jaké intenzitě a kdy jí dát prostor jen uvnitř sebe a nechat ji projít a odejít. Například projev hněvu může být při setkání s nepřítelem, který ohrožuje mě či mé blízké naprosto adekvátní obrannou reakcí, ale projev hněvu vůči osobě, která nám nic neudělala a my jen cítíme, že si na ni můžeme vylít svou nepohodu, vhodnou reakcí vůbec není.

„Špatné či ďábelské je ve skutečnosti dobré mimo své místo, a proto pouze relativní.“

Dr. Edward Bach

Jak na emoce u dospělých

Emoce jsou evolučně starší než naše rozumové jednání. Souvisí primárně s naším savčím a plazím mozkem, které jsou vývojově výrazně starší než náš nejnovější lidský mozek – neokortex. Ten už tyto naše rychlé a do značné míry automatické reakce zejména našeho savčího mozku na určité spouštěče = emoce = spíše jen interpretuje a dává jim dlouhodobější charakter pocitů.

Protože emoce souvisí spíše s vývojově staršími mozky, není tak snadné je regulovat. Neokortex – mozek s kognitivními schopnostmi – k nim jednoduše nedosáhne. A proto je velmi vhodné a důležité v situacích, kdy cítíme silné negativní emoce vůči druhým, HNED NEJEDNAT.

Tady je stručný návod – jakási „krabička“ první pomoci – co dělat, když nás, dospěláky, přepadnou negativní emoce:

1. Je dobré vědět, že ten, kdo je v nás vyvolal, je nevytváří a je pouze jejich spouštěčem. Naše emoce je automatickou reakcí na danou osobu a její jednání. Souvisí velmi často s nějakým zraněním, které si neseme z dětství (o tom více v mém článku Je pro vás mateřství náročné? Je za tím trauma! Jak vzniká a ovlivňuje naše děti?) nebo způsobem jednání, které máme uložené v našich vývojově nejstarších mozcích a těle přes generace. Proto je důležité, abychom si svou emoci přivlastnili a převzali za ni zodpovědnost.
2. Zároveň je dobré tomu, jak se cítíme, dát péči a pozornost. Nejlepší je tedy odvrátit se od dané osoby, která v nás negativní emoci spustila a dopřát si čas a klid emoci „zpracovat“. Pokud se jedná o něco jednorázového, postačí její „pouhé“ uznání. To samo o sobě není úplně snadné, ale s trochou cviku a chtění je možné se naučit hned nereagovat a prostor na prožití negativní emoce si udělat. Všichni máme tu zkušenost, že daná emoce netrvá příliš dlouho. Po čase její náboj zmizí a ona tzv. projde a odejde. Pomoci nám v tom může např. dech – rychlé nádechy a dlouhé výdechy přinesou zklidnění, dlouhé nádechy a krátké výdechy nám pomohou se nabít a vymanit ze zamrznutí. Rovněž uvolnění napětí skrze pohyb je velmi účinné.
3. Až poté, co naše emoce prošla a my v sobě cítíme opět sílu a klid, říct z této polohy druhé osobě co nám nevyhovuje a/nebo co bychom si přáli. Klidně i s odstupem několika hodin či dní.

Kdysi se mnou velmi zarezonovalo vyprávění jednoho z mých největších učitelů, když nám vyprávěl, jak navštívil v Tibetu Zenové divadlo.

Představení spočívalo v tom, že na jevišti stálo nějakých 15-20 herců vedle sebe v řadě. Z té vystoupil dopředu jeden a po chvíli do ticha řekl: „Když smutný, tak smutný…“.

A zařadil se zpět do řady.

Za nějakou chvíli vystoupil další z „herců“ a zadeklamoval: „Když šťastný, tak šťastný..!“

A zařadil se zpět..

Pak vystoupil z řady další herec. Prohlásil energicky: „Když naštvaný, tak naštvaný..!!“

Celé představení nebylo dlouhé, trvalo jen nějakých 40 minut. Ale mělo ohromnou sílu..

Cítíte ji?

Pokud se v nás však některé emoce opakují a/nebo mají opravdu velký náboj, se kterým si nevíme rady, je důležité řešit jejich příčinu. Při opravdu silných reakcích a/nebo častých opakovaných reakcích, které nás trápí doporučuji Terapii pomocí očních pohybů. Je to ten nejefektivnější způsob léčení traumatu, se kterým jsem se doposud setkala. Jako jeden z mála přístupů dokáže pracovat s traumatem na úrovni savčího a plazího mozku, kde nejčastěji vzniká. A výrazně snížit jeho náboj a tím pádem i emocí, které se spouští na určitý podnět z venku při retraumatu.

Při reakcích, které mají malý či střední náboj a/nebo se opakují občas, doporučuji Květovou terapii Dr. Bacha. Ta dokáže taky krásně pracovat s náročnými emocemi a mentálními stavy i třeba těmi typu paniky, úzkosti, deprese, zoufalství, beznaděje a dalšími. Vysoká vibrace rostlin rozpouští omezující přesvědčení, která stojí za vznikem daných emocí.

Emoce a děti

Dětem se vyvíjí nervová soustava až do cca jejich 20 let (některé zdroje uvádějí věk 25 let). Proto bývají u nich emoční projevy často velmi silné a/nebo časté. Jednoduše je dokáží je velmi málo – a někdy i vůbec – vědomě regulovat.

Kromě již zmíněných Květových esencí dr. Bacha, které jim v náročných situacích dokáží velmi rychle ulevit, tu mám pro vás ještě jeden jednoduchý nástroj, který vám pomůže při každodenním spolubytí s vašimi dětmi a jejich emocemi.

Základem péče o emoce našich dětí je totiž opět jejich uznání. Děti potřebují cítit, že je milujeme vždy a neustále, ať už se jim daří či ne, ať už se na nás smějí, nechtějí s námi mluvit nebo se vztekají.

Proto:

1. Při náročné emoční reakci vašeho dítěte doporučuji na prvním místě – dát prostor jeho emoci/emocím. Nechat ho plakat, zuřit, vzdorovat… Být tam u něj a držet mu prostor pochopení a přijetí. Děťátko to nedělá schválně. Jen se mu momentálně děje něco, s čím si samo neví rady. Z této první fáze na druhou doporučuji nespěchat. Sednout si vedle něj, nabídnout náruč, obejmout. A nechat být. Nic neříkat, maximálně (po čase ticha) odzrcadlit, co se zrovna děje: „Ty jsi teď nešťastný/neštastná, že se stalo to a to.., že?“ nebo „Ty se teď hodně zlobíš, že?“ A být tam. S ním a pro něj.
2. Ujistit dítě, že je v bezpečí. A že je milováno – např. slovně, pohlazením, objetím. Že vše je v pořádku.
3. Pokusit se jej z toho vyvést. Tady je to hodně o kreativitě rodiče. Např. pokud děťátku spadne věž, můžeme mu navrhnout, že spolu postavíme novou. Pokud se něco rozbije, můžeme nabídnout společnou opravu, že vyrobíme/seženeme něco podobného, atd. V této fázi může hodně pomoci práce s fantazií a představivostí dítěte. Už sama představa, že si opět hraje v lehkosti a bez problému jej velmi uklidní. U příkladu s věží ho můžeme vést např. do představy, že už věž stojí a ono je spokojené s výsledkem a má chuť postavit další, atd. atd. U větších dětí je dobré počkat, až emoce přejde a pak si s nimi popovídat o tom, co se jim nelíbilo a co naopak potřebují. Opět třeba až po hodině či další den.

Závěrem..

Aby článek nebyl příliš dlouhý, snažila jsem se jít zejména po praktickém „jádru pudla“ a nabídnout vám co nejdříve pomocné nástroje. Ale kdyby vás zajímalo cokoliv z toho, co tu bylo zmíněno jen okrajově – např. proč většina našich negativních reakcí pramení z dětství, jak vzniká trauma, jak je to přesně s těmi našimi třemi mozky…, jsem tu.

S láskou k nám všem i našim emocím,

Tereza