O svatém Martinvi jsem dřív – jako malá – věděla jen to, že údajně přijíždí na bílém koni v 11. listopadu a vozí/může přivézt sníh. Až později, jako dospělá, jsem narazila na tradici pečení svatomartinských hus a ochutanala tuto dobrotu spolu s kaldounem (u nás v rodině se vařila hlavně lehká zeleninová jídla, maso bylo spíš výjimečně a husu jako dítě vůbec nepamatuji).
Teprve několik let poté, když jsem potkala svého muže – milovníka tradiční české kuchyně – jsem ji začala péct. A dozvěděla se, proč je spojená se svátkem sv. Martina. Že se jedná o čas oslavy konce sklizně, kdy hospodář děkoval čeledi za službu a o husu se s nimi rozdělil (v pořadí – nižší sluha křídlo, aby při práci více létal, první sluha stehno, ostatní hospodář).
Taky jsem se tehdy dozvěděla, že naši předkové byli výborní pozorovatelé přírody, když tvrdili, že sv. Martin přijíždí na Bílém koni. Až mnohem později totiž statistici zjistili, že 11. listopad je den, kdy je dlouhodobě nejpravděpodobnější, že bude poprvé v roce sněžit.
S tím, jak se nám narodily děti, jsme zařadili do našich soukromých svatomartinských tradic návštěvu Posvícení u nás na návsi a lampionového průvodu. To jsem ale ještě pořád nevěděla, jak lampiony se svatým Martinem souvisí, jak významným světcem Martin byl a jak krásné je jeho poselství.
To přišlo až o pár let později, když kluci trochu povyrostli a začali vnímat souvislosti. Kolem jejich 3 let věku, jsem jim začala číst z waldorfského Věnečku, kde je o svatomartinské legendě a tradicích krásně napsáno. Níže najdete odtud text, který jsem zkrátila a volně přepsala (aby se snáze četl, fakta zůstávají stejná).
„Narodil se ve 4. století v římské Panonii (dnešním Maďarsku). Jeho tatínek byl statečný rytíř, který byl pohan a uctíval boha války Marta. Z narození syna měl velkou radost. A protože věřil, že jeho syn bude statečným válečníkem, dal mu jméno Martin.
Když bylo Martinovi 12 let, dozvěděl se o lidech, kteří neuctívali boha Marta, měli ve znamení rybu a chtěli být všem lidem bratry a sestrami. Říká se jim křesťané. Jednou večer se Martin toulal ulicemi a všiml si domu, nad kterým byla do kamene vyryta ryba a ze kterého se ozýval zpěv.
Martin dlouho váhal, zda do domu vstoupit. Pak se ale odvážil a setkal se tam s lidmi, kteří si získali jeho srdce. Později za nimi docházel a jeho srdce se začalo plnit láskou k lidem, zvířatům a všemu tvorstvu.
V 15 letech se ale Martin podvolil rozhodnutí otce a stal se z něj voják. Byl statečný a dobrý voják, ale jeho služba ho netěšila. Ztratil spojení s křesťany. Zažíval mnoho utrpení a jeho srdce bylo prázdné.
Jednou na podzim, když už začínalo být chladněji, dostali zasloužilí vojáci od vojska plášť. Plášť byl velký, podšitý ovční kůží, zakryl i koně.
Byl chladný listopadový den, ledový vítr rval poslední listy z téměř holých stromů. Když Martin vjížděl s několika svými druhy do města Amiensu, spatřil, jak se u městské brány choulí polonahý promrzlý žebrák. Když jej Martin míjel, chuďas se na něj podíval velkýma prosebnýma očima. Martin se jako jediný u něj zastavil. Neměl jídlo ani peníze, které by mu mohl dát. Ale vzal meč, rozťal svůj plášť vedví a polovinu žebrákovi daroval.
V noci se Martinovi zdál sen jak někdo volá jeho jméno. Kolem něj se rozlilo světlo. Spatřil dva anděly, jak drží polovinu jeho pláště. Za nimi se objevil obličej žebráka se zářícíma očima. Ozval se hlas: „Martine, v žebrákovi jsi zahřál mou bídu. Jsem bratrem všech lidí.“ Když obraz zmizel, Martinovo srdce prostoupila teplá sluneční záře, která už nikdy nevyhasla.
Pod vlivem tohoto vidění Martin opustil vojsko hned jak to bylo možné. Stáhl se do ústraní a žil obyčejným mnišským životem. Nebažil po nijaké slávě, ale věřící jej zvolili biskupem města Tours. K Martinovi a jeho mnichům přicházeli nemocní a zoufalí, přestárlí i hříšníci, pro ně však byli všichni bratry. Martin neměl hmotné statky na rozdávání, ale bohatě rozdával dary svého srdce a své duše.“
Ve Věnečku najde i notový zápis písniček o Martinovi a lucernách/vnitřním světle. Loni jsme si je poprvé zpívai při našem soukromém rodinném mini průvodu. Připomenutí existence našeho vnitřního světla i v dobách temnoty povzneslo náš „mini lampioňák“ na úplně jinou úroveň. Ale o tom třeba zase někdy příště..
Závěrem však ještě alespoň jedna „drobnost“ – o světlo se dá krásně dělit. Z jedné svíčky lze zažehnout mnoho svící a darovním světla přitom nikomu neubývá..
S láskou,
Tereza