Rozhovor pro Srdcaře od Berounky

V krbových kamnech tiše praská oheň, z okna je vidět na Hřebeny a mně se chce zapadnout do pohodlného křesla a nechat se opečovat. Což nejde, protože dneska jsem ten, kdo se bude ptát, já. I tak ale odcházím po necelé hodině příjemně naladěná. Povídat si s Terezou Kašťákovou je totiž hodně fajn. Dnes jsem tu poprvé, ale jsem si jistá, že ne naposledy. Tohle je totiž přesně to, co nám mámám dělá opravdu dobře. 

Jste celostní terapeutka. Co si pod tím můžu představit a čím je tenhle přístup jiný, než ostatní?

Vnímám člověka, který za mnou přijde komplexně. Nemá jen psychiku, se kterou je potřeba pracovat, nebo jen tělo, které je potřeba poladit. To je úplně jednoduché (smích). Nepracuji jen s jednou částí, ale s oběma – s tělem i s duší. Moje zkušenost je taková, že když se na to jde z obou stran, tak lidé vnímají větší změny nebo ty změny přicházejí dřív, než když se pracuje jen s psychikou nebo jen s tělem. 

Můžete nám dát příklad?

Někdo třeba přijde s náročnou životní situací, za kterou je trauma. Nejdřív to opečujeme metodou neurolingvistického programování a uděláme „přetisk“ (traumatizovaného zážitku zazdrojovaným zážitkem). Pak se věnujeme dýchání, při kterém odcházejí potlačené emoce, které souvisí s tím traumatem. Díky dechu tedy jdeme v léčení do větší hloubky nebo vytvoříme víc místa pro přetisk, pokud chce někdo raději začít dechem.

Teď sedíme u vás v terapeutovně, které říkáte V bavlnce, máte e-book Maminka v bavlnce, karty Maminka v bavlnce. Co pro vás to „v bavlnce“ znamená?

Já si myslím, že tak moc v bavlnce, jak bychom se přáli mít, se nikdo z nás nemá. Nemyslím to z materiálního hlediska, ale komplexně, třeba z hlediska vnitřní spokojenosti, vnitřního nastavení. Když se svými klienty pracuji, pomáhám jim mít se víc a víc jako v bavlnce. A zároveň se snažím, aby se i tady u mě cítili jako v bavlnce, tím, jak je vnímám, respektuji, nesoudím. A společně jdeme takovým tepem, které jim vyhovuje. Takže je to kombinace mého přístupu a dosycování toho, co většinou z dětství nasycené nemáme. 

Já si myslím, že tak moc v bavlnce, jak bychom se přáli mít, se nikdo z nás nemá.

Díky čemu si žena bude připadat jako maminka v bavlnce?

Pro mě je tam nejdůležitější podpora a péče. Podle mě to opravdu není klišé, když se říká, že mateřství je nejkrásnější a zároveň nejnáročnější období v životě ženy. Ne nadarmo považují psychologové začátek mateřství za jednu z nejzátěžovějších životních situací. A když se na mateřství podíváme z profesního hlediska, tak je vedle letového dispečera na prvním místě v žebříčku nejnáročnějších zaměstnání. Je to prostě mazec.

Proč je mateřství tak náročné?

Je to podle mě ze tří důvodů. Za prvé je velmi náročné fyzicky – těhotenství, porod a dlouhodobé nevyspání. Za druhé proto, že se ženy dostávají do izolace. Náš mozek má totiž tři části, jedna z nich je savčí. A tento savčí mozek, aby se cítil bezpečně, potřebuje kolem sebe tlupu. Takže nervový systém izolované ženy na to reaguje, jako by byl v neustálém ohrožení. A je potom v permanentní pohotovosti. A za třetí se s příchodem dítěte začnou ozývat naše staré bolesti z dětství. Ať už nedostatek lásky, péče a pozornosti nebo naopak svobody v pozdějším věku.  

Co tedy dělat?

Nejdůležitější je, aby se maminka začala dávat na takové to zdravé první místo. Bývá tam tendence opečovat všechny kolem sebe, a protože je toho moc, tak na ženu už nezbývá prostor. A já ji podpořím v tom, aby si uvědomovala své potřeby a aby je opečovala. Je to jako v letadle. Komu má dát rodič masku jako prvnímu? To děťátko to není. 

Dávám k tomu i nástroje, které může používat žena sama doma – meditace, karty, dechové cvičení, autohypnózu… Nechci, aby to záleželo jenom na tom společném čase, který strávíme spolu. Chci, aby si to mohla každá žena dál přiživovat doma. 

Jak pomáhají takové meditace?

Je mnoho druhů meditací. Obecně nám meditace pomáhá si uvědomit, že nejsme jenom naše mysl. Že nám mysl nemusí řídit život. Když si sedneme do meditace a pozorujeme to, co se děje, tak si můžeme třeba všimnout toho, jak nám je. Jak moc jsme nebo nejsme unavení. Co potřebujeme. Co nás trápí. Když se nám tohle daří pozorovat bez posuzování, tak to může projít a odejít. A my tak posilujeme kontakt s naším pravým já. Meditace ulevují od stresu, posilují sebepřijetí, sebelásku. Už i věda zkoumá účinky meditace a ví se, že v určitých částech mozku, které souvisí třeba se sebeuvědoměním, se díky meditacím rozšiřuje šedá kůra mozková. Má to i mnoho dalších benefitů.

S jakým druhem meditací pracujete vy? 

Já dělám řízené meditace. Člověk leží, poslouchá hudbu a můj hlas. Cílem je, aby si jeho vědomí sáhlo pod hladinu. Já vnímám psychiku jako ledovec, kdy to, co je nad hladinou, to je vědomá část a pod hladinou je, krom mnoha věcí, i náš nevyužívaný potenciál. Primárně tedy propojuji vědomí s nevědomím a třeba skrze metafory dochází ke kontaktu se zdroji, které potřebujeme k tomu, abychom byli schopni vyřešit problémy, které zrovna žijeme. 

Nakousli jsme už i práci s dechem. Co se děje při dechových terapiích?

Lidé, kteří se zabývají dechem detailně zjistili, že používáme jen 30-40 % naší dechové kapacity. A naplno začínáme dýchat až, když jsme v život ohrožující situaci. Těch důvodů, proč to tak je, je mnoho. Nejprve se tedy učíme s dechem přátelit. Ze začátku díky tomu často lidé zažívají tak hlubokou relaxaci, jakou nikdy předtím nezažili. Nebo skrze dechovou stimulaci zjišťují, že v sobě mají mnohem víc síly. Dechem se totiž dá nervový systém nejen zklidnit, ale i nabít. Jedna z velice léčivých věcí, kterých jde skrze dech dosáhnout, je uvolňování emocí. Z nástrojů, které používám, je dech ten nejrychlejší, kterým se k těmto zamrzlým emocím můžeme dostat. Kdo dýchá už delší dobu, má v těle větší svobodu a fluidnost, jak se nabíjet a vybíjet skrze dech. A může zažívat stavy rozšířeného vědomí, které umí psychiku vyživit velice intenzivně.

Další terapií, která se u vás dá zažít, je Hledání svého nebe na zemi. Jak se hledá nebe na zemi?

Za mě je hodně důležité to rozhodnutí, že se někdo chce mít líp nebo že chce něco změnit. Když se člověk pro něco rozhodne a jde si za tím, pak je možné v podstatě cokoliv. Ale když nechce, nestane se ani malá změna. Potom je ale také důležité být vytrvalý a trpělivý. Protože naše psychika není jako auto, se kterým můžeme zajet do servisu, kde vymění součástku a auto je opravené. Je komplexní. Témata mají vrstvy a ty se musí opečovat postupně. A pak je potřeba si uvědomit, že je to celoživotní cesta. Toho nebe je díky práce na sobě a léčení duše v životě víc a víc, ale není to tak, že se udělají dvě tři sezení a budu si žít nebe na zemi až do konce života. Je to cesta, která je časem snazší a snazší. Člověk je díky práci na sobě blíž svému já a není tolik ovládaný egem. Základ je rozhodnutí a pak čas, pozornost a péče. 

Když se člověk pro něco rozhodne a jde si za tím, pak je možné v podstatě cokoliv. Ale když nechce, nestane se ani malá změna.

Také se věnujete Bachovým esencím. K čemu Bachovky slouží a jak fungují?

Stručně se dá říct, že nám pomáhají s náročnými emocionálními stavy. Výborně se díky nim pracuje s různými druhy strachů, se stavy zoufalství, smutku, depresí. Energie esencí je schopná negativní stav přeměnit v pozitivní. 

Nejen podle doktora Bacha (tvůrce Bachových esencí) máme v sobě dvě části. První je pravé JÁ, s tím se rodíme. Vlivem okolí se potom vytváří naše druhá část, a to osobnost čili ego, mysl. Tu formuje výchova, vzdělávání a společnost. Když jsou JÁ a osobnost v souladu, daří se nám dobře. Jsme šťastní, zdraví a spokojení. Ale jakmile vznikne disharmonie, tak zažíváme náročné situace. Bachovky opečovávají osobnost čili mysl. Naše osobnost je často poznamenaná různými omezujícími přesvědčeními. Bachovky díky vysokým vibracím tato omezující přesvědčení rozpouští a transformují negativní energii buď na neutrální nebo na pozitivní. 

Všemi svými projekty se snažíte podpořit své klienty, aby se jim žilo lépe. Kde se vzalo vaše poslání? 

Podle mě to moje duše hned věděla, že chce dělat něco takového (smích). Už výběrem rodičů to asi začalo. Můj tatínek byl úspěšný chirurg, byl ale velmi laskavý a se svými pacienty trávil mnoho času. Maminka, původně také lékařka, se ale nakonec rozhodla, že se bude věnovat dětem a stala se z ní učitelka. Ale ne jen tak ledajaká! Za těžkého komunismu měla ve třídě lavice do U a koberec, kde s dětmi pracovala. Já jsem chtěla být v dětství taky lékařka. Moje o dost starší sestra ale šla medicínu studovat a já jsem díky ní pochopila, že když bych doktořinu chtěla dělat opravdu naplno, tak nebudu mít žádný soukromý život. Nebo když budu žít normálně, nikdy nebudu dělat medicínu tak dobře, jak bych si přála. Nakonec jsem se tedy rozhodla studovat mezinárodní politiku, protože jsem vždycky milovala cestování. V práci jsem se potom věnovala zlepšování podnikatelského prostředí, tedy něčemu, co mi opravdu dávalo smysl. Po nějaké době jsem ale zjistila, že jsem sice úspěšná, ale vůbec nejsem šťastná. Že nevím pořádně, kdo jsem a co mě šťastnou učiní.

Co jste s tím udělala?

Začala jsem se sama léčit. Navštěvovala jsem různé semináře a workshopy a dělalo mi to ohromně dobře. A později jsem se vrhla na různé terapeutické výcviky, ale kvůli sobě, protože mi to pomáhalo. Jenže jak jsme museli různé techniky trénovat, začala jsem dostávat zpětnou vazbu, že to lidem dělá dobře a na základě toho i otázky, jestli to nechci dělat.

A co jste odpověděla?

No ano (smích)! Takže jsem sice nevystudovala medicínu, ale i tak lidi léčím. 

Rozhovor pro Srdcaře od Berounky: Silvie Holečková