Vztekem ke svobodě v mateřství?

Když bylo našemu Davídkovi 16 měsíců (a Joshíkovi 2 měsíce), začal se u mě projevovat vztek. Emoce, kterou jsem do té doby neznala, byla najednou tu. A přišla v plné síle! Stačilo, aby Davídek neposlechl, co mu říkám a ve mně jako kdyby vybuchla atomovka. Měla jsem chuť křičet (a občas i křičela), měla jsem chuť něco rozbít (a práskala místo toho dveřma od všeho, včetně lednice) a někdy jsem chtěla i od všeho utéct. Cítila jsem bezmoc do té chvíle vědomě nepoznanou.

Samozřejmě, že jsem v tu chvíli zároveň jako psychoterapeut věděla, že za to Davídek nemůže. Samozřejmě, že jsem se s tím snažila pracovat, abych tu síru nedštila na něj, ale mé podvědomé vzorce byly tak silné, že ani veškerou silou vůle se mi vztek nedařilo ovládnout.

Co mi nakonec pomohlo? A co pro sebe můžete udělat vy, pokud vztek v mateřství zažíváte? To vše se dozvíte v článku níže.

Vztek tu má své místo!

Vztek je jedna z emocí, která ve společnosti není příliš oblíbená a akceptovaná. Spíše je tomu naopak, už po generace jsme od mala učeni, že se nemáme vztekat, že máme být v klidu, že se máme chovat „normálně“.. Ale vztek je zcela normální emoce, má v našem životě své právoplatné místo a zaslouží si spíše rehabilitaci, než cokoliv jiného! Jak to?

Vztek nám totiž něco v danou chvíli říká. Ukazuje nám, že v danou chvíli nejsou respektovány naše potřeby a/nebo, že někdo překračuje naše hranice.

Historicky nám vztek pomáhal přežít. Potřebovali jsme jej proto, abychom se připravili na útok a odstranění překážky v naší cestě. I díky němu tu tedy stále jsme, my lidé.

Proč se často v maminkách vztek na mateřské probouzí?

Taky jste před mateřskou vztek neznaly? Nebo vás překvapuje intenzita, se kterou se ve vás v průběhu mateřské projevuje? Věřte, že nejste samy. Je to u maminek vcelku běžný jev. A já vám popíšu proč a odkud se vztek bere.

Když se děťátko narodí, v prvním roce a půl opravdu hodně potřebuje svou maminku. Hovoří se o tzv. dyádě matka-dítě, děťátko se cítí být zcela součástí své matky. I když s ní už není spojené fyzickou pupeční šňůrou, je s ní velmi spojené psychicky a emočně, psychickou pupeční šňůrou.

V tomoto období potřebuje se svou maminkou zažívat co nejvíce tzv. splývání. To znamená cítit její (nejen fyzickou ale i psychickou) přítomnost, zažívat její péči, projevy lásky, doteky, atd. Je to období LÁSKY.

Zhruba kolem roku a půl se tato dyáda rozpojuje, děťátko se stává samostatnějším, vzniká a postupně se začíná ukazovat a zrát jeho osobnost. Kdy k tomuto momentu dojdete lze poznat například tím, že děťátko začne mluvit o sobě jako o já. Nebo tak, že přestane říkat máma, když ukáže na svou fotku.

V tomto druhém roce života, začíná dítě objevovat svět. Začíná období SVOBODY. Období zkoumání, kdy dítě už díky chození víc a víc zkoumá nové prostory a možnosti a také začíná pomalu vnímat svou jedinečnost. Je to i období projevů vůle dítěte, jeho přání a potřeb.

V tomto období naprostá většina z nás zažila mnoho omezení. Od rodičů zaslechla spoustu příkazů a zákazů. Rodiče to s námi mysleli dobře, když nám např. zakazovali šlapat do louží. Dělali, jak nejlépe dovedli. Ale tehdy se ještě tolik nevědělo o respektujících formách výchovy . Nebylo běžné dětem dovolovat ťapat v loužích v gumácích a přitom je učit, že v jiných botičkách, které můžou promoknout, to není dobré. Nebylo běžné dětem dopřávat naplnit jejich potřeby (pokud to není ohrožující pro jejich zdraví a život) a přitom je učit respektovat potřeby druhých bez mocenského vynucování.

Tím, jak jsme slyšeli v dětství spoustu těchto zákazů a příkazů a rodiče na nás uplatňovali (z únavy či neznalosti) svou moc, aby dosáhli, čeho potřebovali, naučili jsme se poslouchat. A potlačovat v sobě vztek související s tím, že nemůžeme mít to, co si přejeme a že naše svoboda je omezována. Ať už ze strachu, že nás rodiče nebudou mít dost rádi nebo o nás přestanou tak dobře pečovat nebo proto, že naše výbuchy vzteku nenacházely odezvu.

To vše je uložené v naší psychice, v její nevědomé části. Troufnu si tvrdit, že takovýto potlačený, resp. ne zcela uvolněný vztek, dřímá v každém z nás. A proč se často projevuje zejména v mateřství? Jakou roli v něm sehrávají děti?

Děti to jenom spouští!

Ano, děti vztek v nás jenom spouští. Resp. jejich chování ho v nás spouští. Když začnou v období svobody projevovat své potřeby, svou jinakost a touhu dělat si věci po svém, začnou nám zrcadlit naše staré neuspokojené potřeby projevovat svou jedinečnost a naplňovat své touhy. Začnou nám tzv. brnkat na naše stará zranění. Děti tato zranění svým chováním nevytváří – to je důležité si uvědomit – oni svým chováním jako kdyby pouze mačkaly bolavá tlačítka v naší psychice.

Hezkou metaforou pro tento princip je naše ruka, když na někoho ukazuje. Schválně si to zkuste, když na někoho ukážete, kolik prstů ukazuje k danému člověku a kolik k vám? A přesně takto to funguje. Když nás někdo rozčiluje, pouze nám zrcadlí vztek uložený uvnitř nás.

Vztek jako šance pro tebe?

Tak fajn, tak už víme, že vztek není špatná emoce. Že nálepka špatnosti jí byla jen dána, protože lidé s ním v minulosti nedokázali pracovat.

Taky už víme, že za vztek, který se v nás v mateřství spouští nemůžeme. Že za něj nemůžou ani naše děti. Že za něj nemůžou ve své podstatě ani naši rodiče, protože ti kdysi dělali nejlépe, jak uměli a měli jen informace, které v té době byly dostupné. Ale co s tím vším?

Kudy vede cesta ven?

1. Vztek vítám a dávám mu prostor

Na prvním místě bych doporučila vztek nepotlačovat. Nejde totiž o to, snažit se ho vůlí přebít a potlačit. Tím bychom jen dělali to, co v dětství a mohli si zadělat na zdravotní obtíže, protože dlouhodobě potlačované emoce se mohou později somatizovat do fyzických obtíží.

Když vztek „leze“ z našeho nevědomí ven, je to vlastně velmi dobře, protože jeho uvolnění je nejen prevencí zdravotní obtíží, ale i možností začít používat sílu, kterou s sebou nese. Takže hurá, vztek vlastně můžeme přivítat!

A jak mu dát prostor? Existují dva základní způsoby. Buď jdu s energií vzteku ven, dávám mu průchod a vztek ventiluji. Nebo kus své energie nechám v probíhajícím vzteku a kus jí vložím do jeho pozorování. Oba přístupy mají své výhody a nevýhody a zároveň někomu může vyhovovat spíš jeden a někomu ten druhý.

a) Vztek ventiluji

Výhoda ventilování vzteku spočívá v tom, že vztek se uvolní rychleji a vy se snáz (a rychleji) dostanete k jeho síle. Nevýhoda ventilování vzteku je ta, že člověk snáze poruší pravidla ventilování vzteku. Existují totiž dvě základní pravidla bezpečnosti nakládání se vztkem, kterými jsou: a) vztek neventiluji na toho, kdo jej spouští a b) ventiluji jej bezpečným způsobem, tj. abych nikoho nezranila (ani sebe!).

Jak konkrétně to udělat – když vás dítko vytočí – abyste vztek ventilovaly způsobem bezpečným pro vás i pro něj?

• Ideální je odejít někam do vedlejší místnosti a tam si zakřičet.
• Pokud máte obavu z reakce sousedů, dá se křičet do polštáře. Schválně si to někdy zkuste. I když zakřičíte nejvíc, jak budete schopni, polštář zvuk ztlumí natolik, že k sousedům se to vůbec nedostane.
• Existují samozřejmě i jiné způsoby – pořádně si zadupat, něčím prásknout (jako já), zabušit do polštáře či boxovacího pytle nebo si jít zaběhat.. Kreativitě se meze nekladou. Hlavní je energii vzteku nějak uvolnit. Velkými pomocníky v tom jsou pohyb a zvukové vyjádření.

Jedna věc je ale u tohoto přístupu ještě velmi důležitá. Je potřeba se pro uvolnění vzteku vědomě rozhodnout! Protože když se vědomě rozhodnete vztek uvolnit, budete pak i mít schopnost uvolňování vzteku vědomě přerušit a nebude hrozit, že se z vás bude vztek uvolňovat nekontrolovatelně dlouho.

b) Vztek pozoruji

Další z možností je nechat kus své energie ve vzteku a kus své energie použít na jeho pozorování. Díky tomu, že vztek budete bez souzení pozorovat, mu dáte průchod (a on tak bude mít možnost vaším systémem procházet a odcházet). Zároveň si od něj budete pozorováním držet odstup. A z tohoto odstupu se část vašeho já bude postupně stávat tím, kdo vztek dokáže kontrolovat a regulovat a zároveň i snáze chápat jeho výhody (a časem využívat jeho sílu ke tvoření místo destrukce).

Tento přístup má výhodu v tom, že je o něco bezpečnější než ten první. Na druhou stranu mi přijde zdlouhavější a vhodnější spíše pro ty, kteří mají zkušenosti s meditační praxí.

2. Nechám si pomoci

Nechat si pomoci určitě doporučuji každé mamince. Jedna věc je sice vztek začít chápat a postupně jej uvolňovat, ale druhá věc je jít přímo po jeho příčině a léčit stará zranění z dětství. To už chce podporu odborníka, s jehož péčí se rychleji doberete kýžené úlevy a dovednosti se vztekem pracovat.

A jak tedy se vztekem pracovat? Metod a přístupů existuje velká spousta. Vždy doporučuji, aby si každý našel tu, která jemu osobně vyhovuje, funguje a ve kterou má důvěru. A aby si v rámci ní našel kvalitního odborníka, který má výsledky a kterému bude důvěřovat.

A co pomohlo konkrétně mě?

S tímto tématem jsem pracovala s pomocí odborníků opakovaně a to jak na úrovni těla, tak i u kolegů přes duši.

Kdo mě už trochu zná, ví, že nedám dopustit na homeopatii. Díky ní se léčí celá naše rodina a mám radost, že to málo dětských nemocí, co kluci zažili, jsme zatím zvládli všechny s pomocí homeopatie (až na jednu výjimku, která ale byla daná tím, že jsem nemoc u mladšího synka odhalila až moc pozdě). U mě se vztek objevil jako jeden ze symptomů homeopatického léku, který jsem v danou chvíli potřebovala a který mi pomáhal i s jinými fyzickými obtížemi. Nejprve se vztek objevil v potlačené formě spolu s problémy říkat ne, později už v aktivnější formě – podrážděnosti. V obou případech, když homeopat našel správný lék, došlo ke zlepšení.

Toto zlepšení ale bylo potřeba pořádně umocnit psychoterapeutickými sezeními. Několikrát jsem v průběhu tří let navštívila kolegyni, kde jsme postupně pracovaly s různými důvody vzteku a s různě hlubokými vrstvami, které se u mě projevovaly. Léčily jsme několikrát různé rodové otisky, jednou i otisk z kolektivního nevědomí (související s tím, že po staletí ženy neměly tolik práv a svobody jako muži a musely v sobě potlačovat  projevy své vlastní jedinečnosti, aby byly společností akceptované).

Jednou jsem zajela i za svým učitelem z největších, kde jsme se na důvody mého vzteku dívali pomocí konstelační metody. Velmi mi tehdy pomohlo uvědomit si, že jsou věci, které prostě nemůžu ovlivnit a obejmout bezmoc, kterou jsem někdy na dně svého vzteku cítila (a nadále občas cítím). Přijmout i ji, jako možný právoplatný stav mého bytí, se kterým je úlevné se spřátelit místo toho, aby se ji člověk potlačoval nebo se ji snažil vymítit.

Je to dlouhá cesta!

Závěrem mého článku bych chtěla zmínit ještě jednu věc. Práce se vztekem je cesta. Trvá to, naučit se se vztekem pracovat. Trvá to, postupně jej všechen uvolňovat. Má různá zabarvení, existují různé důvody pro jeho existenci, má různě hluboké vrstvy. Zkuste proto mít se sebou co nejvíce trpělivosti, co to půjde, a buďte k sobě laskavá.

A mezitím, když se stane, že se vám nepodaří ventilovat vztek mimo dítě, neviňte se. Vždy za ním pak můžete jít a říct mu, že jste měla/máte nepohodu. Že to není jeho chyba. A omluvit se. Děti jsou vnímavé, pochopí, že to bylo na vaší straně a ne na jejich. A zároveň se tím budou od vás učit vnímat své vlastní pocity. A postupem času i za ně přebírat zodpovědnost a omluvit se, když za své pocity obviní druhé.

S láskou a přáním co nejvíce laskavosti k sobě samé při spřátelování se se vtekem a bezmocí,

Tereza